Aviou Amerikou 2017 - Aviou Atacamou

Další díl deníku Jacka a Avokáda, tentokrát o nástrahách, které čekaly Amálku i nás během projíždění nejsušším místem na světě - pouští Atacamou.

13. ÚNORA 2017

Jedeme nonstop přes noc mimojiné proto, aby se Amálka ve dne v kopcích nepřehřívala. Zvládáme ujet dalších 1.000 km severním směrem. Chilské dálnice jsou vážně luxusní. Během dopoledne přijíždíme do města Copiapó. Je neuvěřitelné, jak se přes noc změnila okolní krajina. Všude kolem je písek a poušť, už se evidentně blížíme do Atacamy.

Ve městě se stavujeme v pneuservisu a řešíme opravu jedné píchnuté pneumatiky. Také sháníme součástky do auta, posíláme pohledy a donakupujeme kanystry s vodou. Protože polední nákupy nám přerušuje siesta, kdy mají obchody zavřeno, z města odjíždíme až ve čtyři.

Po hodince cesty dojíždíme k moři. Nacházíme suprové místo na prakticky liduprázdné pláži  Playa de Virgen. Pacifik nás vítá tím nejlepším způsobem. Na břeh narážejí naprosto úžasné veliké vlny a do vody vede krásná písčitá pláž.

Celý večer ve vlnách skotačíme jak malé děti a sluníme se ve zbytcích dnešního světla. Večerní plážový fotbal nás odrovná úplně. Po setmění vaříme večeři a jdeme docela brzy spát. 

14. ÚNORA 2017

Ráno vstáváme na pohodu jak se komu chce. Nás ve stanu probudí vrčení Amálky. Okoun křičí na Honzu: "Jen jí dej, přidej!" Motor Amálky se točí ve vysokých obrátkách. To nezní, že by Okoun něco spravoval nebo že bychom měli odjet. Ozve se zasyčení. "Rychle, utáhni to, máme čepičku na ventilek?" ptá se Okoun. "Jo, vydrž, už jí mám, dej ji tam!" velí Honza. Jasná věc, kluci nafoukli kompresorem náhradní duši do pneumatiky. Skotačení ve vlnách dosahuje další dimenze. Dneska nebudeme nikam spěchat, navíc s Amálkou nechceme jezdit pokud možno přes poledne. Nově opravený motor by se mohl uvařit a zadřít.

Ve vlnách se dostávám trošku dále od břehu než by se mi líbilo a chvíli zmatkuji, jelikož mám pocit, že mě odnáší proud. Vlny jsou fakt vysoké a mezi nimi vůbec nevidím, kde jsem. Naštěstí jsou nedaleko kluci s duší, takže plavu k nim a společnými silami se dostáváme zpět na břeh.

Odpoledne opravujeme drobnosti na Amálce. Já si beru na starost opravu rádia a zásuvky, která přestala po opravě fungovat. Nakonec s Františkem přicházíme na to, že při opravě zůstal jeden kabel, který nikdo nevěděl kam patří. Zřejmě to bylo uzemnění elektroinstalace. Rádio znovu uzemňujeme a vše zase funguje. Také opravuji připojení reproduktorů, které se za roky cest úplně rozpadlo.

V pět odpoledne startujeme motor, který už naskakuje na první pokus, a jedeme zase na sever. Kolem je poušť Atacama, nejsušší místo na světě. Konečně můžu nabíjet notebook, takže do půlnoci upravuji fotky a následně ještě dělám do půl čtvrté Jackovi společnost za volantem. Slavíci z Madridu zahraní na ukulele fungují proti usínání perfektně. Máš má ovečko dávno spát už o něco hůř.

15. ÚNORA 2017

Budím se v jedenáct ve chvíli, kdy přijíždíme do městečka San Pedro de Atacama, poslední výspy civilizace před Bolívií ve výšce 2500 metrů nad mořskou hladinou.  Před vjezdem do Bolívie nás tu čeká aklimatizační pobyt s výlety do okolních hor. Po příjezdu zjišťujeme, že o civilizaci se nedá moc mluvit. Městečko je spíš takový turistický Disneyland plný zájezdových autobusů vyrážejících za „dobrodružstvím“ do pouště.

Nejprve si dáváme rozchod ve městě, aby si každý mohl dle libosti nakoupit a případně vyřídit věci na internetu. Sjednávám si připojištění na rizikové sporty, jelikož několik dalších týdnů se pravidelně budeme pohybovat nad 3.500 m.n.m. Jinak většinu času trávím v autě, jelikož jsem dost spálený ze včera a asi mám trošku úpal.

Na první výlet se odhodláme jet odpoledne. Míříme do Údolí smrtina vyhlídku. Je vedro a asfaltová silnice se šplhá do kopce. Nafty je v nádrži poskrovnu. Sice nejedeme daleko, ale raději zatáhnu za čudla pro přečerpání nafty z rezervní nádrže. Kontrolka čerpadla chvíli svítí, ale pak se zpod palubní desky zakouří, zasmrdí to spáleným plastem a kontrolka zhasne. Tak z toho nic nebude. Teplota chladicí kapaliny se drží na 90°C. Amálka leze do kopce na dvojku. Odbočím na vyhlídku.Než stačím zastavit, teplota vyskočí na 95°C podle teploměru a voda v chladiči vaří.

"To snad špatně ukazuje nebo co?" ptám se ostatních. "Nene," odpoví mi Kuba, "tady v té výšce se voda vaří už při 90°C!"

"Hm, tak takhle se přes 4000 metrů nad mořem do Bolívie nedostaneme!" zkonstatuji zklamaně.

Necháme motor Amálky zchladnout, dolijeme vodu do chladiče. František má strach ze zadření motoru, takže se vracíme do městečka vyčistit chladící soustavu a dotankovat co nejvíce vody a taky nafty.  Okoun začne jednat. "Honzo, ten větrák topení vyhodím, jen před chladičem překáží a stejně nefunguje," oznamuje Okoun Honzovi a aniž by čekal na odpověď, mizí větrák z útrob Amálky pryč. Společně s maskou chladiče putuje do kufru. Teď na předku Amálky zeje hluboká díra a nic nebrání, aby se vzduch dostal přímo k chladiči.

"Jacku, sežeň kýbl a naber vodu ze stoky, ať můžu propláchnout chladič!" nařizuje dál Okoun. "Jasně, jdu na to!" odpovím a jdu na průzkum. Za zídkou u stoky je sice menší smetiště, ale kýbl tu nevidím. Naproti u zahradního domku ale vidím rovnou dva. "Ivčo, pojď mi prosím pomoct, potřebuju tlumočit," řeknu Ivče a jdeme spolu do zahrady. "Hola hola, je tu někdo?" volá Ivča. Domorodec leží na dece v trávě a nic, jen lehce mávne rukou. "Zkusíme to u sousedů, ten má nějakou dlouhou siestu," řeknu Ivče a jdeme o dům dál. Tady si už úspěšně kýbl půjčíme.

Okoun má, co chtěl, kýbl plný vody ze stoky. Ale spíš si myslím, že je to místní zavlažovací kanál a voda je jen kalná. Okoun spotřebuje čtyři plné kýble.

Chladič je jak nový, jen se leskne. Okoun zavelí k odjezdu, znovu do Údolí smrti. Teď už to Amálka zvládá. Navštívíme vyhlídku do Měsíčního údolí. 

Děláme fotky a přejíždíme na další vyhlídku, tentokrát na „kaňon smrti“. Po příjezdu zastavujeme u skupinky číňanů, kteří se na nás hned vrhají a dělají si s námi i s Amálkou asi tak milion fotek. Někteří dokonce lezou na střechu. To je trošku přes čáru, ale brzo jim to odpouštíme, jelikož nám přinášejí jídlo ze svého rautu, který na vyhlídce mají zařízený od cestovní kanceláře. Také nám nabízejí flašku vína, což je super.

Protože je osm hodin a pět minut a v Čechách je tedy pět minut po půlnoci, mám zrovna třicáté narozeniny. Otevírám tak flašku Jacka Danielse a se všemi si připíjíme. Mezitím zapadá slunce nad ohromujícím kaňonem pod námi. Oslavu třicetin s bandou číňanů bych si asi sám nenaplánoval, ale takhle spontánně je to fakt sranda.

Poté si na vyhlídce vaříme večeři a jdeme brzo spát. Ve tři nás totiž čeká vstávání a pojedeme na gejzíry, které jsou ve výšce 4.500 m.n.m. Aklimatizace bude veselá.

16. ÚNORA 2017

Ve tři podle plánu vyrážíme směrem do hor  na výlet ke gejzírům. Amálku i nás čeká převýšení 2000 metrů. Jedeme brzo, dokud je relativně chladno. Amálka se ale i tak v prudkých a táhlých stoupáních přehřívá. Čím výše, tím jí stačí nižší teplota k vaření. Krize přichází mezi pátou a šestou, kdy už je motor úplně uvařený a musíme čekat na vychladnutí téměř dvě hodiny. Kolem vysokou rychlostí projíždějí turistické minivany a nám je jasné, že východ slunce u gejzírů nestihneme. Dost pochybujeme o tom, zda se nám vůbec podaří vyjet až nahoru.S nutnými zastávkami na ochlazení motoru trvá čtyřicetikilometrová cesta šest hodin.

Navíc se sami pereme s rostoucí výškou. Tyran do nás cpe vodu tak důrazně, že někteří zvládneme za tuto cestu vypít šest litrů vody. Žvýkání listů koky rovněž má něco do sebe. Kdo se Tyranovi vzepře, ten se se zlou potáže. Bolest hlavy na sebe nenechá dlouho čekat, stejně jako nevolnost. Dýcháme, jak kdybychom uběhli maraton. V osm jsme konečně na náhorní plošině v nadmořské výšce kolem 4.300 m.n.m. a před devátou přijíždíme ke gejzírům. Hned nás zastavuje dodávka se strážci a musíme zaplatit vstupné 10.000 pesos za osobu. V devět už všechny turistické dodávky odjíždí, jelikož gejzíry gejzírují jen při rozbřesku. Naštěstí i nyní z některých vystřikuje voda -sice nijak vysoko, ale i tak předvádějí parádní divadlo. Celý areál máme prakticky jen pro sebe.

Před jedenáctou se přesouváme do nedalekých horkých pramenů. Opět je tu už krásně vylidněno, takže se vyvalujeme v horké vodě a užíváme si horského sluníčka. Z převýšení je mi trošku špatně, pobolívá mě hlava, nicméně je to lepší než jsem čekal.

Cesta dolů probíhá celkem dobře,ale tentokrát zase trpí brzdy. Musím přibržďovat, i když prudké kopce sjíždím se zařazenou jedničkou. Před jednou hezkou serpentinou vysadím Kláru, aby natočila průjezd esíčkem. Cesta vede do strže. Jenže záběr se moc nepovedl, protože za druhou vracečkou se prakticky celá Amálka schovala na úzké cestě pod skálu. A protože tu nejde zastavit, musím jet ještě o více než sto metrů dále, než jsem původně zamýšlel.

Zastavuji až za mostem přes potok. Je to nejhezčí místo na této cestě. Podél potoka je oáza zeleně a voda v potoce je příjemně vlažná. Z dálky na Kláru mávám, ať nespěchá, protože se tu určitě zdržíme delší dobu. Bez výjimky si tu všichni uvaří oběd, vykoupou a vyperou prádlo. Po této relaxační a hygienické pauze v šest večer přijíždíme zpět do San Pedro de Atacama. František s Honzou se pouštějí do motoru, je potřeba přetěsnit výfuk a seřídit ventily, což jim nakonec trvá až do půlnoci. My ostatní zatím nakupujeme ve městě zásoby a měníme si peníze na bolívijské boliviany.

17. ÚNORA 2017

Budíky máme na sedmou. Prakticky nikdo se moc nevyspal, jelikož do auta nám nalítala spousta komárů a kolem auta štěkali psi. V půl osmé už jsme před chilskou celnicí ve městě a ještě že tak. V osm, kdy celnice otevírá, se sem totiž najede několik turistických autobusů a za námi čekají v řadě stovky turistů mířících na výlety do Bolívie. Na řadu jdeme jako první, dostáváme výstupní razítka do pasů, papíry k autu a vyrážíme.

Silnice jde mírně do kopce, ale po pár kilometrech začne prudce stoupat. Honza podřazuje až na jedničku. Několikrát zastavujeme, aby se ochladil motor. Šnečím tempem dokonce předjedeme kamion s podivně znějícím motorem. Ten nám po pár kilometrech vrátí, ale jede bez návěsu, protože ho neutáhl. Asi si jede do Argentiny pro schopnější tahač. Musíme párkrát zastavovat a chladit motor, ale naštěstí se nám to vždy daří včas a nevyvařujeme z chladiče moc vody.

Jsme na vrcholu stoupání., přechod do Bolívie se nachází ve výšce 4.600 m.n.m.Silnice už vede po rovině, ale my musíme odbočit na kamenitou cestu do Bolívie. Na hranice dorazíme asi hodinu a půl před zavřením. Celnice vypadá, jak kdyby tu natáčeli pohádku Tři veteráni. Je tu jedna bouda se závorou a kůlna. Koza chybí. elník orazítkuje pasy a místo velblouda chce od každého sto bolíviánů za vstup do národního přírodního parku. Ivča za nás chvíli protestuje, ale není to nic platné, zpátky do Chile už nechceme, když jsme se dostali až sem. Celník ustoupí jen v tom, že mu to nemusíme platit tady, ale až na další kontrole o pár kilometrů dále.

Je vše vyřízeno, sami si zvedáme hraniční závoru a vjíždíme do první skutečně divoké jihoamerické země...