Aviou Amerikou 2017 - Národní park Sajama

V další části Jackova a Avokádova deníku zavítáme do nejstaršího bolivijského národního parku Sajama - pojmenovaného podle nejvyšší hory Bolívie a dostaneme se i do nadmořských výšek nad 6 000 metrů. 

1. BŘEZNA 2017

Když se jdu v noci vyčůrat, slyším i v pět ráno z vesnice hlasitou hudbu. Sehnat kohokoliv střízlivého zítra asi nebude jednoduché. V devět si děláme snídani a balíme krosny. Vypočítáváme jídlo na čtyři dny. Výstup na Nevado Sajama má zabrat tři dny plus jeden den počítáme jako rezervu. 

V jedenáct jdeme do vesnice, ale všude je zavřeno. Všichni se na návsi zúčastní oslav. Paní v jediném otevřeném obchůdku volá svému známému průvodci, ale ten je zřejmě opilý. Nakonec v jednom z guesthousů se doboucháme alespoň na syna jednoho z průvodců. Táta je prý na horách s klienty, ale do hodiny by měl být zpět.

Po hodině se jdeme zeptat, ale průvodce je stále pryč a ani o hodinu později není situace lepší. Máme podezření, že i tento průvodce se zúčastní oslav a je na návsi opilý pod obraz. Daří se nám alespoň zastihnout starou paní v turistickém centru. Podle té je výstup na Nevado Sajama nemožný kvůli velkým ledovým průrvám na vrcholu. Na protější sopku Parinacota je údajně výstup možný, ale jen s průvodcem. Toho bude velký problém sehnat, protože všichni slaví.

Jdeme na náves do restaurace. Jedna z místních tet nám slibuje uvařit polívku a špagety s lamím masem. Mezitím potkáváme místního nejznámějšího průvodce Francisca Peréze, který by s námi na Parinacotu klidně šel. Sice je úplně na kaši, ale do zítra prý zvládne vystřízlivět. Zároveň ale narážíme na dalšího průvodce, který sice už prakticky ani nezvládá artikulovat, ale z jeho projevu chápeme, že by s námi šel na Nevado Sajama, nicméně pochopitelně nejdříve za dva dny. Údajně se tam běžně chodí, naposledy tam byl přede dvěma týdny. V rámci skupiny máme docela dost velkou hádku, jelikož já s Františkem bychom chtěli na nejvyšší horu, zatímco Ivča s Vojtou a Honzou by raději jednodušší trek na Parinacotu. S Františkem navrhujeme, že bychom šli na Nevado Sajama sami s průvodcem, což je ale asi dost rizikové a ostatním se to moc nelíbí.

Po hádce se raději jedeme trošku „zchladit“ do termálních pramenů. Nakonec s Františkem ustupujeme, aby na nás nemusel zbytek skupiny tři dny čekat, a přidáváme se k ostatním na Parinacotu.

2. BŘEZNA 2017

Ráno si v rámci možností všichni užijeme termálu. V poledne dojedeme zpátky do vesnice,kde jsme si domluvili s Franciscem sraz na návsi,aby si naše horolezecká skupina nafasovala vybavení od průvodcůa abychom dohodli další podrobnosti výstupu. Na výstup bude samozřejmě třeba druhý průvodce, který doprovodí případné odpadnuvší dolů. Výstupová skupina nakonec obsahuje mě, Frantu Honzu, Vojtu a Ivču. Cenu smlouváme na 1.800 bolívianů (6.300 Kč) za oba průvodce a dopravu teréňákem pod horu. Vybavení si jde každý půjčit dle potřeby do nedalekého hotelu. Půjčuji si mačky a bederák. Místo cepínu si raději vezmu hůlky. Odjezd bude o půlnoci, abychom výstup na Parinacotu absolvovali pokud možno před rozedněním.

Odpoledne parkujeme Amálku u Franciscova baráku, kde můžeme využívat záchody. Já si jdu dát šlofíka, abych nabral síly na noční výstup.Po obědě vyrazíme já, Vojta, Lucka a Ivča na procházku na kopec za vesnicí. Já ale zůstávám pod kopcem. Realita je taková, že si zahrávám s vychýlenou plotýnkou, která mi utiskuje nerv vedoucí do zadní části levé ruky. Stačil by tvrdý došlap při sestupu z příkrého kopce a mohl bych na ruku ochrnout. Zůstávám tedy pod kopcem. Potřebuju se někde natáhnout a odpočinout si, abych si od bolesti ulevil.

Blíží se přeháňka a tak se poohlížím po nějakém stromě. Nic moc tu neroste, ale jeden stromek nebo spíš keř mi padne do oka. Kmen je esovitě ohnutý a dostatečně široký, aby se na něm dalo pohodlně sedět. Když na něj zkusím sednout, tak přede mnou je větev, o kterou si pohodlně opřu ruce. Jak v hospodě. Mám pohodlí, nic mě nebolí a začínám usínat. Nejsem unavený z námahy, ale prášky dělají své.

Probudí mě až hovor našich při sestupu dolů. Tak schválně, kdo si mě všimne? Vojta nic, Ivča nic, Honza nic. Moment, kde se tu vzal Honza? Nahoru s námi přece nešel! Asi šel nějakou dobu po nás a mě v křoví prostě přehlédl. Až Lucka si všimla mých tepláků se čtyřmi bílými pruhy. Nabídnu jí, ať si můj posed také vyzkouší. Sklidím za to pochvalu a uznání.

Společně se vrátíme do vesnice. Později odpoledne nás burcují holky s tím, že Klára zkolabovala. Má akutní astmatický záchvat, takže ji s Františkem neseme na nedalekou kliniku. Ta je na vesnici o sto obyvatelích opravdu dobře vybavena. Jen lékárna je bohužel zamčená a lékárník je opilý kdesi na oslavách. Nakonec se doktorce daří lékárníkovi dovolat. Ten sice dojít nemůže, ale radí holkám, ať vysadí okno u lékárny a vezmou si vevnitř co potřebují. Holky berou inhalátor na astma a Klára mezitím dostává od doktorky masku s kyslíkem.

Večer si výstupová skupina jde co nejdříve lehnout. Bohužel ve vesnici dnes vrcholí párty, což znamená, že na návsi byl postaven ohromný soundsystém a v sedm se spouští diskotéka, kterou musí slyšet až ve vedlejším Chile. Pokusy o usnutí jsou tak povětšinou marné. Diskotéka se vypíná o půlnoci.

3. BŘEZNA 2017

Budíky máme nařízené na dvacet minut po půlnoci. Rozespale si bereme batohy, oblékáme termoprádlo a zavazujeme pohorky. V jednu přijíždí Francisco s obstarožním teréňákem, který si musel od někoho půjčit, jelikož jeho auto má na dnešní noc půjčené jiný průvodce, který jde na Parinacotu s partou Brazilců.

Dvě hodiny jedeme noční krajinou do sedla mezi dvěma šestitisícovkama – Parinacotou a Pomerape. Auto necháváme ve výšce 5.100 m.n.m. Venku třeskutě mrzne, takže rovnou zahajujeme výstup. Až do výšky 5.500 m.n.m. je cesta kamenitá a svah mírně stoupá. U prvního sněhového pole nasazujeme mačky. Zatím se nám dýchá docela dobře, předchozí dlouhá aklimatizace se vyplácí.

S mačkami stoupáme sněhem. Po šesté hodině začíná vycházet slunce, které osvětluje impozantní protější vulkán Pomerape. Ten má jen o 66 metrů méně, než Parinacota. Teplota stoupá na celkem přijatelných mínus pět. Šlapeme sněhem dále.

S blížící se šestikilometrovou hranicí začíná být výstup hodně náročný. První odpadává Ivča, který zůstává s jedním z průvodců vzadu a postupuje jen velice pomalu. V 6.000 metrech už musíme zastavovat prakticky každých dvacet kroků. Vojta zůstává pozadu s tím, že se přidá k Ivče. Já s Honzou a Okounem jdeme navázáni na jedno lano s Franciscem. Každých deset výškových metrů je opravdu cítit. Cikcak stoupáme prudkým svahem pokrytým tlustou vrstvou sněhu. Každých pár kroků zastavujeme a zhluboka dýcháme. Do sněhu se opírá už celkem silné slunce. Hlavou mi většinu času běží myšlenky na laviny, které musí být na podobně prudkém svahu celkem časté.

Ve výšce 6.240 m.n.m. dosahujeme okraje kráteru. Během pár minut nás dohání Vojta, který po odpojení chytil druhý dech. Nejvyšší bod kráteru je ještě 70 metrů nad námi, nicméně ve chvíli, kdy zastavíme u kráteru pod námi mohutně zapraská sníh. Všichni i přes neskutečnou únavu vyskočíme metr do vzduchu. Z lavin jsme dost nervózní, takže urychleně pořizujeme vrcholovou fotku a místo výstupu na nejvyšší bod raději zahajujeme sestup. Prvních 200 výškových metrů jdeme navázaní na jedno lano. Poté svah trošku zmírňuje, takže odmotáváme lano a každý jdeme zvlášť. Já s Vojtou jsme asi nejvíce unaveni a už nám moc neslouží nohy, takže co tři metry nekontrolovaně padáme do sněhu. Musím říct, že jsem fakt na pokraji sil, vůbec si nedokážu představit, jak budu v sestupu pokračovat. Většinu času trávím zabořený obličejem do sněhu.

V 6.000 m.n.m. se potkáváme s Ivčou a jejím průvodcem. Ivča mi dává svoje prášky s kofeinem na povzbuzení, které docela slušně nakopávají. Taky se mi daří sníst pár sušenek, které dodávají chybějící energii. Zbytek sestupu je tak o poznání snesitelnější. I tak si mě i Vojtu bere jeden z průvodců na prudší pasáže raději na lano.

Ve dvě odpoledne, tedy téměř po dvanácti hodinách, jsme zpět u auta. Vyčerpaní, ale šťastní. Po třetí se vracíme do Amálky, kde na nás čeká Klára s Luckou, Vendy a Jackem.Tak brzo je teda nečekáme. Okamžitě se rozbíhá občerstvovací kolotoč. Po nutném občerstvení zajedeme znovu do termálů, kde se válíme až do úplné tmy.

4. BŘEZNA 2017

Ráno znovu chceme zalézt do termálů. Zastaví nás ale správci parku a ptají se na tiket. Když jsme sem vjížděli, na vstupní bráně nikdo nebyl, protože byl určitě na fiestě. Správci to chápou a jen nás upozorňují, že každý budeme muset na výjezdu zaplatit 100 bolíviánů. Vykoupeme se a při cestě k Amálce se stane následující příhoda. Jdu s holkama po pěšině a proti nám se rozběhne lama. Drzá lama. Holky se za mě schovají, ale co já? Nu což, vždyť je velká jak odrostlé tele, to je v klidu. Neuhnu. Lama zastaví, já jí poplácám po krku, ona něco zafrká, popojde, já jí plácnu po zadku a lama odběhne. Balíme se a koukám, naše drzá lama cosi loví v kufru Amálky. Tak tohle ne! Rozběhnu se na ní a nakopnu jí do zadku. Za stálého nakopávání do stejné části jejího drzého těla s ní oběhnu Amálku a vyprovodím pryč. Docela tím vyděsím Kláru.

Po poledni zvedáme kotvy a vyrážíme dále. Čeká nás celkem dlouhá cesta do La Paz. Na výjezdu z národního parku tentokrát hlídkují strážci. Zřejmě se už probudili z kocoviny.Při odjezdu tedy na bráně zaplatíme...

Pouštní až polopouštní krajina kolem je překrásná. Všude jsou skály, kaňony, propasti, prostě nádhera. Na půli cesty se zastavíme u zvláštních hliněných staveb. V jedné z nich jsou naházené lidské kosti.

Do La Pazu přijedeme odpoledne a chceme dojet na letiště, kde je hlídané parkoviště. Nechceme riskovat. Jen cesta na letiště je problematická. Z hlavní ulice si Lapazané udělali tržnici a boční ulice jsou ucpané. Neustálé stání a skákání po pár metrech v koloně vzalo z provozní nádrže poslední zbytky nafty. Mělo to vyjít na pumpu o půl kilometru dále. Smůla. Sice máme plnou rezervní nádrž, ale čerpadlo mezi nádržemi je rozbité. Kluci tedy musí vyskočit z auta,vzít hadici, barely a čerpat ručně, tedy nasát pusou a nechat téct samospádem. Ještě k tomu na levé straně auta v plném provozu.

Okoun se toho ujme. Já jdu ve výstražné vestě dozadu chránit výstražný trojúhelník vlastním tělem. Vzpomínky na uvíznutí v Ulánbátaru jsou příliš živé a nechci ponechat nic náhodě. Takže skoro jak v Ulánbátaru, dvě osobní auta se vedle Amálky vejdou, nákladní auta a autobusy ne.

S jedním řidičem si sice vyměním názor, ale stejně si nerozumíme a on pomalu odpluje pryč. Stejně je to dál ucpané. Jen nad jednou situací mi zůstane rozum stát. Levým pruhem jede kamion. Vedle něj v pravém pruhu osobní auto proti mně, přední nárazníky mají zároveň. Nevím, jestli chce tou vystrčenou levou rukou z okénka čistit kamionu pravé přední kolo, ale koleduje si o malér. Navíc nekouká na mě, ale na pravý bok tahače. Fofrem odkopnu trojúhelník a zoufale mávám na kamioňáka, ať zastaví. Naštěstí si mě všimne včas, zastaví a naivní řidič osobního auta ho může v klidu předjet za hlasitého houkání kamionu. Hrdina.

Nakonec se podaří naftu přečerpat bez nehody. Už nám chyběl jen kilometr. Na letišti je super hlídané parkoviště, kde můžeme stát za 20 bolivianů na noc a nikomu vůbec nevadí, že v autě zároveň bydlíme. Krásně čisté záchody i rychlá wifi je na letišti, takže máme vše co potřebujeme. Večer si všichni na letišti dávají večeři, jen já lítám mezi Amálkou a záchody. Celou Bolívii všichni postupně bojujeme s docela velkými zažívacími potížemi. Na mě zřejmě přišla řada jako na posledního. Navíc mám celou noc horečku.

Zapsali Jack a Avokádo