Aviou Amerikou 2017 - Vítejte v Peru!

Spolu s Jackem a Avokádem dojedeme do Peru. Navštívíme plovoucí ostrovy v jezeře Titicaca a další přírodní krásy v jeho okolí.

9. BŘEZNA 2017

Ráno vstáváme pěkně v klidu a po dvou nocích opouštíme naše ležení na zahradě jednoho z domů na pobřeží. Balíme všechny věci a vyjíždíme z dvorku apo západním pobřeží jezera Titicacy míříme směrem k peruánským hranicím.

Na hranicích jsme po půl hodině jízdy. Na obou stranách probíhá vše bez problémů. Dostáváme razítka do pasů a vyřizujeme doklady k Amálce. Po půl hodině už celník zvedá závoru a nás vítá velký nápis „Welcome to Peru“.

Přejezd přes hranice je opět zcela bezproblémový. Zastavujeme v Yunguyo – prvním peruánském městečku dva kilometry za hranicemi. Z bankomatu na malebném a krásně opraveném náměstí si vybírám čtyři sta solů. V obyčejně působící jídelně si dáváme jednoduchý oběd za pět solů, tedy 40 korun. Soudě podle prvního dojmu by Peru nemuselo být tak drahé, jak nás všichni varovali.

Po obědě jdeme na místní trhy. V obchůdku s elektronikou se mi daří sehnat místní simku a dokonce mi ji paní prodavačka i aktivuje. Proces je docela dost složitý a je k němu potřeba čtečka otisku prstů. Vše se nakonec během dvaceti minut daří. Zatímco si ostatní také pořizují a nechávají aktivovat simkarty, kupuji ve vedlejším obchodě powerbanku se solárním nabíjením za 55 solů a MP3 přehrávač za dvacet. Ostatní se po mě opět opičí a také si pořizují solární nabíječky. Ty se ale nakonec jako tak dobrá koupě neukazují, jelikož solární panel vůbec nefunguje a samotná powerbanka určitě nemá deklarovaných 10.000 mA, spíš tak třetinu.

Před odjezdem se stavujeme na trhu pro vajíčka, zeleninu, ovoce a další nezbytnosti. Pak už jedeme dáledo města Puno. Tohle město asi nikomu k srdci nepřirostlo.Nedá se tu koukat na nic pěkného a ani internet, ani mobilní signál tu pořádně nefungují. Večer dojedeme nad vesnici pár kilometrů za tímto městem, kde přespíme v přírodě.Z kopce máme krásný výhled na vesničky plovoucí po jezeře pod námi.

10. BŘEZNA 2017

Ráno urychleně děláme snídani a po deváté hodině sjedeme s Amálkou po strmé kamenité klikaté cestě rovnou do vesnice. Po telefonu tu máme domluveného průvodce, který nás doveze na svých lodích na ostrovy kmene Uros. V deset nastupujeme na dvě vratké lodičky. Průvodce Roger vypadá jako sympaťák a umí dokonce anglicky.My nafasujeme mladého kapitána, zřejmě i s jeho mámou. Umí jen španělsky, tak nám Ivča musí říkat, o čem že to kapitán povídal. On a jeho máma se opírají do bidel, ale loďka nic, drží v bahně jak přibitá. Musím něco udělat nebo se ti dva strhají. Stoupnu si a začnu dělat takové ty skejťácké pohyby. Loď se podaří trochu rozhoupat a jak se pod ní dostane víc vody, přece jen začne klouzat do vody. Vyrážíme vpřed.

Mladý kapitán uklízí bidlo, sklopí přes zadní hranu lodi motor a lodní šroub potopí do vody. Zatáhne za startovací šnůru, leč ta mu zůstane v ruce. Motor mlčí. Kapitán sundá horní kryt motoru. Šňůru ručně namotá zpátky na cívku, znovu za ní škubne a škyt, motor chytne. Sice dost řehtá, ale hlavní je, že se točí.

Plujeme kanálem v rákosí. To by bylo něco pro našeho Rákosníčka. Kdepak rybník Brčálník, tady by si rákosí užil dost a dost. Cestou mineme jeden ostrov se třemi kostely postavené z vlnitého plechu a doplujeme na konec kanálu. Tady se voda otevírá a před námi to vypadá jak na nějakém náměstí. Břehy lemují všelijaké dřevěné budovy, restaurace, hotely, školy, obytné chýše atd.

Celé vesnice plovoucí na jezeře Titicaca jsou proslulou turistickou atrakcí. Když sledujeme velké turistické lodě kotvící u nejvíce „komerčně“ působících ostrůvků, jsme rádi, že my máme prohlídku o poznání komornější. Průvodce nás nejprve veze do ostrovní školy,konkrétně prvního stupně základní školy. Děti zde nejsou, jelikož mají letní prázdniny. I tak je prohlídka zajímavá a alespoň se bavíme s paní učitelkou. Školu tvoří tři budovy. Každá budova slouží dvěma třídám - ročníkům najednou. Třída není nijak velká, ale je útulná. Zeď je celá posetá všelijakými obrázky pomáhající výuce s popisky nejen ve španělštině, ale i v rodném jazyce místního kmene. Aby děti nemusely na záchod plavat, je prostor mezi budovami vystlán rákosím. Místy se už ale propadá do vody, což nutí děti zrychlit krok, ne-li rovnou běžet. Záškoláctví také nepřipadá v úvahu. Rodiče je zde vysadí a za školou je všude voda. Leda by si šly do studené vody zaplavat.

Následně pokračujeme na ostrov, na kterém žije náš průvodce s rodinou. Ostrovy se skládají z udusané slámy a rákosí a tloušťka materiálu je až čtyři metry. Na jednom ostrově žijí dvě až tři rodiny v několika drobných chýších. Elektřina je získávána ze solárních panelů, takže v domečkách samozřejmě nechybí ani žárovka či televize. Průvodcova manželka nám nabízí ručně dělané suvenýry a holky si zkouší tradiční kroje.

Roger nám povídá, že tu místní takhle v chýších žijí od 80. let minulého století. Nápor turistických lodí je prý donutil usadit se na ostrovech. Původně totiž žili na krásně zdobených rákosových katamaránech.Samotně rákosové ostrůvky jsou zvláštní tím, že při vyšším stavu vody se vznesou a jsou schopné odplout. Proto se musí kotvit ke dnu. Sami to pocítíme, když se zvedne vítr a vlny začnou pod námi s ostrovem pohupovat. Následuje ukázka hloubky vody pod rákosím. Roger ponoří kámen uvázaný na starém provazu do díry uprostřed ostrova. Vytáhne roztřepený provaz bez kamenu. Je to opravdu hluboko.

Poté už jedeme na oběd do restaurace. Sedmnáct solů je dost pálka, ale zase si můžeme pochutnat na místních specialitách. To jsou samozřejmě ryby. Polévka je dost zvláštní, vlastně jen horká voda a v ní plavou bříškem nahoru uvařené celé drobné rybičky. Vypadá to, jako by někdo odložil akvárium na plotnu. Pořád mi před očima běží zážitek z dětství, kdy nám v akvárku chcípnul po pěti letech obrovský sumeček, takže první chod si zrovna neužívám. Chuť si spravuji na druhém chodu, ke kterému je celá ryba v těstíčku. Pstruha tu mají tak dobře usmaženého, že mi po něm zbydou na talíři jen oči a ohlodaná páteř. S Vojtou dostaneme chuť na pivo. Ve vedlejším bufetu je k mání, láhev vyjde v přepočtu za 160 korun. Jsme zvědaví, jak za tu cenu bude chutnat. No, chutná to… jako pivo. Jdu zkusit vrátit prázdné lahve, ale paní slečna se nám vysměje.

Na cestě zpátky potkáme jednu paní na loďce, která trhá rákos. Prý na jídlo, jak nám říká mladý kapitán. Cože, na jídlo? Rákos se dá jíst? Ivča poprosí našeho kapitána a ten neváhá. Zapíchne náš člun do rákosí na vedlejším ostrůvku. Rákos je šťavnatý a chutná podobně jako mladý stonek našich trav.

Přistaneme zpět na blátivém břehu jezera a vrátíme se do Amálkyve které na nás čeká Lucka. Ta se výletu nezúčastnila, jelikož jí není dobře. Zbytek odpoledne jedeme směrem na Cusco. Večer odbočujeme z hlavní silnice a vjíždíme do úžasné krajiny červených skalních masivů tyčících se nad divokou řekou. Vypadá to tu jak na divokém západě. Parkujeme u řeky a jdeme spát. Já pro tentokrát stavím stan venku, abychom se všichni nemačkali v Amálce.

11. BŘEZNA 2017

Ráno nikam nespěcháme. Franta loví ryby a Vojta s Honzou prozkoumávají okolí, přičemžzjistí, že louka, u níž parkujeme, je plná žampionů a pýchavek. Houbařské orgie jsou v plném proudu.Postupně jich sbíráme několik plných tašek a schováváme je do Amálky na pozdější zužitkování.

Po poledni startujeme,Honza oživí svůj dron a natočí pár působivých záběrů z jízdy tímto malebným údolím. Po několika kilometrech na šotolině se napojíme na silnici, která se společně s místní železniční tratí vine proti proudu řeky. Táhlé stoupání končí na horském sedle.

Z vrcholové železniční stanice se zrovna rozjíždí vlak. Nezastavuju a jedů dolů za ním tak rychle, co mi kopec, zatáčky, přehřívající se brzdy a klopný moment Amálky dovolí. Turistický vláček "Andes Explorer" z kopce také nespěchá ze stejných důvodů jako já s Amálkou. Na prvním přejezdu už jsem před ním a s Amálkou peláším o pár kilometrů níž, kde je vesnička Aqua Calientes s nádražím a termálními lázněmi. Tady zaparkujeme, v rychlosti seberu svůj foťák a hrnu se k nádraží, abych si vyfotil příjezd vlaku.

Právě akorát. Vlak zabrzdí v kopci před nádražím. Pomocník vyběhne ze zadního vagónu, předběhne celý vlak a přehodí výhybku na vedlejší kolej. Vlak přejede přes výhybku a za ní zastaví. Pomocník přehodí výhybku zpět, naskočí do posledního vagónu a vlak se pomalu dosune do stanice. Svůj foťák si chystám dlouho, běhám sem a tam, hraji si s kompozicí, a když přijde ten ideální okamžik, kdy je vlak tam, kde má být, vběhne mi do záběru děcko. Nevadí, odříznu mu hlavu, samozřejmě na počítači, aby si o mě čtenář nemyslel, že mě chytl amok.

Zbytek odpoledne se válíme v místních horkých bazénech.

Před setměním se vracíme do Amálky a pouštíme se do zpracování hub.Vojta vyrobí výbornou polévku, Okoun smaženici a Kuba se pere s obalováním řízků. Celá akce zabere celé odpoledne, protože v ešusech to jde smažit pomalu a po malých dávkách. V Amálce to bude cítit houbami ještě několik dní, ale všichni se olizují až za ušima. Jídlo se opravdu podařilo.

Náladu mi kazí jen to, že mi při mytí nádobí uplave v řece půlka mého ešusu. Další problém přichází o deset minut později, kdy se po nastartování rozsvěcuje na palubce Amálky kontrolka signalizující nefungující dobíjení.Motor sice ochotně naskočí, ale kontrolka dobíjení zůstane svítit. Bez dobíjení nemůžeme jet přes noc jak jsme si plánovali, jelikož by časem světla zcela vybila baterky a my bychom skončili uprostřed pustiny bez možnosti nastartování.Okoun se na chvíli ponoří do útrob motoru, ale nic konkrétního nezjistí. Zkusí vyměnit relátko, ale bezvýsledně. Asi odešel alternátor, ale ten se za tmy a hlavně bez "gola" klíčů v Avii vyměnit nedá.

Zůstáváme tak u lázní. Já si zase stavím stan, vzhledem k pobíhajícím psům tentokrát raději na střeše Amálky.

12. BŘEZNA 2017

Ráno startujeme a dojíždíme do nejbližšího většího města Sicuani. Je neděle, ale některé servisy mají naštěstí otevřeno. Kluci si půjčují gola sadu a pouští se do výměny alternátoru. Naštěstí sebou máme náhradní.

Celý zbytek dne stráví Okoun pod autem, aby demontoval starý alternátor.Výměna alternátoru je v Avii docelaoříšek. Je k němu špatný přístup.Vypadá to, že sůl ze salaru pomohla k vyzkratování vinutí. Na jeho místo namontuje alternátor náhradní, který sebou vezeme. Mezitím s Ivčou a Luckou ve městě seženeme v železářství čínskou "gola" sadu klíčů za přibližně 150 korun.

My ostatní zatím nakupujeme a zevlujeme kolem auta. Mě se daří dobít si sim kartu a zjistit od místního prodavače jak na internetové balíčky (v Peru je nutné zadat kód *9090#). Taky si v protějším internet café tiskneme vstupenky na Machu Picchu, které jsme si koupili na pozítří. Snad se brzy podaří Amálku opravit, ještě nám zbývá docela dost kilometrů. Taky si tisknu zpěvníky, abych nemusel vždy při hraní na ukulele vybíjet počítač. Oběd si dáváme v nedaleké restauraci, kam v průběhu dne chodíme i na záchod. Čína s dršťkami je docela zvláštní kombinace, ale po odstranění vnitřností se dá sníst.

Výměna alternátoru je dokončena už skoro za tmy. Startujeme Amálku a zjišťujeme, že zde problém nebyl, jelikož kontrolka svítí i nadále. Dojíždíme na druhý konec města, kde pořizujeme multimetr. Kluci přeměřují vedení a zjišťují, že baterka normálně dobíjí. Výměna alternátoru tak byla nejspíše úplně zbytečná. Podle všeho je jen zkratované vedení ke kontrolce v palubní desce. Teorie o problému v palubce se nám potvrzuje o pět minut později, když přestává fungovat i tachometr. Takže paráda, vše důležité je v pořádku a můžeme jet dál.

Pokračujeme celou noc směrem na Cusco a následně na Machu Picchu. Silnice v Peru jsou sice vyasfaltované, ale neustále se šplhají v serpentinách po úbočích And, takže cesta neubíhá až tak rychle, jak jsme byli zvyklí třeba v Chile.Honza řídí do půlnoci. Po krátké poradě ho střídám a řídím dál. Sice v dáli řádí bouřka, ale lepší sjet z horského sedla ve výšce 4500 metrů nad mořem, než zůstat tady a spát v řídkém vzduchu.

Zapsali Avokádo a Jack