Aviou Amerikou 2017 - Planina Nazca

Další díl z deníku Jacka a Avokáda. Spolu s Avokádem se proletíme nad geoglyfy na planině Nazca, zastavíme se na ambasádě v Limě a setkáme se s hrůznými důsledky povodní.

17. BŘEZNA 2017

Jedeme celou noc. Snídáme u motorestu kdesi uprostřed ničeho. Pán, který působí už nyní v osm ráno celkem opile, připravuje jednoduché snídaně a na dvorku má dokonce i záchody a sprchy, čehož všichni využíváme. Lucka mi taky po koupání trošku zastříhává už přerostlé vlasy.

Pokračujeme andskými průsmyky. Amálka zase ve velké nadmořské výšce dost vaří, takže musíme pravidelně zastavovat. V autě se zabavujeme hraním scrabble.

Pozdě odpoledne přijíždíme na náhorní planině k rozvodněnému jezeru, které mohutným proudem přetéká přes silnici. Ta už je slušně podemletá, ale náklaďáky po ní přejíždí, takže to riskujeme taky. Večeři si dáváme v další vesničce v místní jídelně za sedm solů. Poté už pokračujeme dál na severozápad k pobřeží.

18. BŘEZNA 2017

Pozdě v noci přijíždíme před město Nazca a parkujeme u hlavní silnice. Ráno Klára připravuje pro všechny spoustu výborných palačinek. Po snídani si dávám ještě pořádnou koupel v nedaleké řece.

V deset vyrážíme směrem do města Nazca. Jedeme rovnou na letiště, jelikož já s Klárou a Vojtou bychom se rádi proletěli letadlem a prohlídli si slavné obrazce nakreslené v poušti. Amálku parkujeme před letištěm a hned po příchodu před odletovou halu se na nás vrhá první naháněč. Potřebuje evidentně doplnit tři místa v letadle, takže nám dává dobrou cenu. Platíme 60 amerických dolarů za 40 minutový let. Ještě musíme zaplatit 30 solů daň letišti a už jdeme do odletové místnosti. Ta je plná Čechů, kteří sem před chvílí přijeli s turistickým zájezdem. Ponožky v sandálech a Rejoysky je prozrazují ještě dříve, než kdokoliv stihne promluvit. Nás ostatně také. Jsem v Amálce asi poslední, kdo si ještě nekoupil falešné croksy.

Do šestimístného letadla nakonec nastupujeme se třemi Britkami a během chvilky vzlétáme nad poušť. Pilot s námi postupně letí nad všemi obrazci – velrybou, astronautem, psem, opicí, kondorem, pavoukem, kolibříkem, papouškem, pelikánem, stromem a dalšími. Nad každým obrazcem dělá obrat, aby se mohla pokochat levá i pravá strana letadla. Letadlo sebou dost háže, takže v druhé půlce letu se mi dělá docela zle. Naštěstí druhý pilot občas otevírá okýnko. Čerstvý vzduch mi dost pomáhá. Na konec přelétáme ještě nad akvadukty na kraji města a už zase přistáváme na letišti.

Pilot nás odváží svým autem do centra města, kde ostatní parkují s Amálkou. Dáváme si něco k jídlu a jedeme dále na sever. Po cestě se zastavujeme ještě u rozhledny s vyhlídkou.Z věže je krásně vidět, jak si tu nějaký indián hrál a botou do země vyryl do země pár obrázků místní zvěře.V opačném směru čekají dva stopaři, samozřejmě také Češi. Kecáme nakonec asi hodinu u stánků se suvenýry.

Poté dojedeme až do města Icy. Po několikaminutové debatě oželíme návštěvu vinařství a zamíříme do oázy Huacachina. Všude kolem se tyčí obrovské písečné duny. Hned po vystoupení z Amálky sháníme odvoz terénní buginou do pouště na sandboarding. Ivče se daří usmlouvat cenu na 28 solů za osobu. Nastupujeme do vozidla a řidič vystřeluje směrem k písečným dunám. Jízda pod plným plynem po ohromných kopcích je lepším zážitkem než jakákoliv horská dráha, na které jsem kdy byl. Holky dost křičí, ale všem se to líbí. Po chvíli ježdění zastavujeme na okraji prudkého svahu a z kufru si bereme sandboardy.Vrháme se po hlavě z duny dolů. Bomba! Pro řidiče se asi nečekaně škrábeme zpátky nahoru, abychom si ji sjeli znovu. Řidič dále nečeká a raději sjede s buginou dolů, aby si nás tam odchytl.

Popojedeme k jiné duně. Ivče vysvětluje, že se dá sjet vestoje. Namontuje jí prkno na nohy. Ivča, zkušená snowboardistka, se řítí střemhlav dolů. Po tvrdém přistání, kdy Ivča skončí obalená pískem od hlavy až k patě, se raději prakticky všichni vracíme k tradičnímu stylu střemhlav hlavou napřed. Vyzkouším styl sednout na zadek a ovládat to jak sáňky a také to funguje.

Po řádném vyřádění a další divoké jízdě buginou skončíme zpátky ve vesnici v oáze, kde strávíme příjemný večer- jdeme ještě do turistické restaurace na večeři. Za 15 solů dostáváme výbornou večeři, takže si nemůžeme stěžovat. Zbytek večera sedíme v Amálce nebo někteří na internetu v kavárně a vyřizujeme letenky a také komunikaci s ambasádou. Potřebovali bychom totiž Amálku po konci cesty nechat na rok v Kolumbii a poté si ji vyzvednout na další cestu po střední Americe. Ta samozřejmě bude probíhat v obměněné sestavě. Já mám po tomhle výletu vybrané dovolené tak na tři životy dopředu. Podle informací od Kolumbijců má ale tyhle věci na starosti ambasáda v Limě, takže se zkoušíme obrátit přímo na ně. Přespáváme nakonec přímo na parkovišti v oáze. V Amálce je docela volno, protože Honza s Vendy jdou přespat na písečné duny a Jack s Luckou si staví stan na okraji pouště.Strávíme hlučnou noc pár metrů od příjezdové silnice. Ve vesnici zřejmě paří celá Ica a provoz na silnici neutichá.

19. BŘEZNA 2017

Další den ráno vyjíždíme dále na sever. Chtěli bychom se zastavit na české ambasádě v Limě.Potřebujeme se tam poptat, jestli by nebylo v moci místní ambasády zařídit, abychom moli ponechat Amálku v Jižní Americe do příštího roku. Standartní doba pobytu našeho auta v cizím státě je totiž maximálně 90 dní. Ale je neděle a dnes bude samozřejmě zavřeno,takže nemáme, kam spěchat a zamíříme na pobřeží Pacifiku, do městečka Cerro Azul. Moře je hnědé díky rozvodněným řekám, které se do něj vlévají, navíc je idocela slušně rozbouřené, takže na plavání to nevypadá. Na druhé pláži ale surfují místní kluci.

Dáváme si oběd v nedaleké restauraci. Ten je za deset solů naprosto boží. Následně si jdeme s Františkem zasurfovat. U místního týpka si půjčujeme začátečnické velké plastové surfy. Původně si říká o 20 solů na hodinu, nakonec ho ukecávám na 20 solů do konce dne.

Místním borcům jde surfování docela dobře, takže to nemůže být nic složitého. To si myslím až do chvíle, kdy mě i s prknem spláchne první vlna. První hodinu se snažím udržet na hladině a spolykat při tom co nejméně vody. Poté zjišťuji, že je nutné na začátku vlny opravdu hodně zabrat, aby člověk vlnu dobře „chytil“. Párkrát se mi podaří se pěkně svézt (samozřejmě v leže), ale několikrát mě vlna taky pěkně zabalí a já polykám andělíčky. Po třech hodinách jsem úplně vyřízený, nemůžu ani zvednou ruce nad hlavu. Při posledním pokusu o sjezd navíc chytám křeč do nohy. Je zřejmě nejvyšší čas se na to dnes vykašlat.

Ivča se domluví s místním taxikářem, že nás vezme do nedalekých vinic. Jedeme já, Ivča, Vojta a Lucka. Zamíříme od pobřeží směrem k horám. Cestou k vinicím se nám svírají srdce. Při průjezdu jedním městečkem na vlastní oči vidíme řádění Jezulátka, tedy po našem El Niňa. Na každém metru je vidět zkáza po rozbouřené řece, která sem přinesla spoustu bahna z hor. Domy jsou obrovnané pytli s pískem. V místních obchodech slouží tyto hráze jako venkovní pulty. Při přejezdu mostu vidíme výsledky obrovského úsilí udržet řeku v korytě. Vysoké hráze lemují břeh řeky. Jsou dokonce vyšší, než samotný most a jsou proraženy v místě, kudy vede silnice, aby pro tuto chvíli nebránily provozu. Buď byl i most pod vodou nebo se místní museli připravit na nejhorší. Náš taxikář se mimochodem zmiňuje, že další most vzala velká voda sebou a dál za ním není možné jet.

Dojedeme do vesničky San Vicente. Tady nás taxikář vezme do jednoho vinařství, ale majitel není doma. Tak se tu alespoň lehce porozhlédneme a ochutnáme pár sladkých, žlutých bobulí hroznového vína. Podle cedulí odbočíme ze silnice k jinému vinařství. Na polní cestě nás zastaví policie, která nám náhodou jede naproti. Našemu taxikáři cosi domlouvají, možná padne i nějaká ta pokuta, protože jedeme s otevřenými výsuvnými dveřmi. Nakonec dojedeme do jakési vesničky uprostřed vinic, kde není nic moc pěkného, vypadá to tu jak někde ve slamu. Taxikář se poptá místních usedlíků a pak popojedeme ještě dál mezi pole.

Dorazíme k vratům, ve kterých je zasunutý lístek s telefonním číslem. Vinař přijde asi za čtvrt hodiny. Provede nás výrobnou pisca - pálenky z vína. Po telefonním rozhovoru se svým šéfem vytáhne jednu láhev pisca, nalije si velkého panáka, vypije a poté dá ochutnat i nám. Potom načne dvě láhve vína. Jedno je s přidaným cukrem. S pusou mi to kroutí a musím se přemáhat. Ostatní na tom nejsou lépe. Druhá láhev je o poznání lepší. Je bez přidaného cukru a chutí se blíží portskému. Koupíme si dvě láhve na cestu a vrátíme se zpět k Amálce do Cerro Azul.

Utahaný, ale naprosto spokojený, se vracím do Amálky. Dáváme si večeři u pouličního stánku na náměstíčku.Jedna babka nás vyžene z parkovacího místa, protože jí zabíráme místo na stánek. Přeparkujeme za roh. Potom si místo naší Amálky postaví kárku s něčím, co se snaží prodat a nikdo se k ní nehrne. Obejdeme náměstí a natrefíme na stánek, kde grilují všechno možné z kuřete. Po dobré večeři je čas na dobré pivo.

Zajdu naproti do obchodu.

"Hola, una cervéza, prosím!" volám na prodavače.

Ten na mě vykulí oči a oznámí mi, že chce za láhev piva 6 solů (asi 45 Kč za 0,7l láhev).

"OK, dej ho sem!" poručím si natěšeně.

Prodavač se váhavým krokem vydá k regálu, kde se úplně dole krčí poslední láhev piva. Svojí neohrabanou rukou láhev shodí a přes povolenou zátku vystříkne pěna. Prodavač láhev sebere, postaví na pult a bez skrupulí mi ji nabídne.

"To si nech!" neubráním se a vyprsknu smíchy.

Prodavač zase kulí oči a já odcházím bez piva pryč. Pivo so pořídím v jiném obchodě, u solidně vypadajícího i jednajícího obchodníka. Dokonce vykoupí zpět prázdnou láhev.

Za tmy odjíždíme po Panamericaně do Limy. Občas musíme jet po vyschlé vrstvě bahna po nedávných záplavách. Limu máme na dohled.

20. BŘEZNA 2017

Po hodině jízdy parkujeme u benzínky před Limou.Prchám z Amálky stavět stan, abych se lépe schoval před hlukem a vedrem. Lákám do něj Lucku, ale ta protestuje. Plete si navážku se smetištěm a nedá si to rozmluvit. Zachrání mě Klára. Z navážky se vyklube parkoviště pro kamiony, které sem postupně na noc najíždějí. Nevadí, stan je na kraji navážky mezi hromadami hlíny, tady nikdo parkovat nemůže. Jako kamioňák zkusím Kláru postrašit tím, že se může stát, že ráno bude těsně vedle stanu stát strašně moc velké auto. Kláru to nevyděsí a ještě to doplní historkou, že už něco podobného zažila. Před půlnocí provoz utichá a pomalu začínám usínat. Jenže než stačím zabrat, tak na nás začínají zvenku volat ženské hlasy a taháním za šňůry stanu se domáhají toho, abych otevřel. Hlavou se mi honí hlavou, že čtyři lidé, možná víc, by bylo na můj stan přece jen už trochu moc. Otevřu stan a koukám, přede mnou stojí dvě pumpařky, které evidentně netouží po nějaké družbě. Vybírají peníze za parkovné. Asi se jim zdá můj stan stejně velký jako kamion, jinak si neumím vysvětlit, že po mně chtějí tolik peněz. Navíc mi odmítají vydat potvrzení. Nahodím úsměv, sbalíme stan a přestěhujeme se na střechu Amálky.

Po probuzení rovnou jedeme dál. V sedm jsme u benzínky na předměstí Limy. Využíváme záchodů a u pouličního stánku nakupujeme velice chutnou snídani. Povídám si s pánem, který nám okukuje Amálku. V Limě už údajně dva dny nejde voda a většina silnic je zničených. V devět jsme u ambasády. Vojta s Honzou a Károu vyrážejí řešit možnosti ponechání Amálky v Jižní Americe. Ivča s Luckou jdou na kubánskou ambasádu pro víza. Z Kolumbie totiž chtějí pokračovat v cestování po střední Americe. Já hlídám Amálku, což mě tak zmáhá, že se probouzím až před polednem, kdy se vrací Vojta s Honzou a Klárou. Možnosti ponechání Amálky v Kolumbii nebo Ekvádoru vypadají dost bledě.Nemohou zařídit prodloužit pobyt Amálky v Jižní Americe, ani takovým způsobem, že by si ji někdo přivlastnil za svoji. Konzulové k našemu překvapení mohou jezdit pouze malými auty - osobáky do 2,5 litru objemu. Terénní auta si už dovézt nemohou, natož, aby si mohli dovézt obytné auto.Než se vrátí holky, ještě si jdeme nakoupit do nedalekého supermarketu. Mají tu úplně všechno kromě vody. Ta je v celém městě vyprodaná. Místo vody tak nakupujeme pivo, toho je v regálech dost.

Po poledni se vrací holky a vyrážíme dále na sever.Ze zpráv Ivča vyčetla, že od Limy na sever řádí povodně. Ptáme se na podrobnosti a doporučení dostaneme jedno. Za žádnou cenu neobjíždět nic přes hory a jen se držet Panamericany, která by měla být aktuálně průjezdná a při opravách má nejvyšší prioritu. Situace se ale mění každým okamžikem. Horské silnice jsou zavalené, pokud Panamericana průjezdná nebude, budeme muset počkat. Jiná možnost není. Jedině letět letadlem, bez Amálky. Zprávy v televizi hovoří za všechno, zaplavená města, zřícené mosty, rozbouřené toky řek a boj místních obyvatel o záchranu svých obydlí. V posledních dnech vidíme i slyšíme bouři dunící v horách, odkud běsnící voda stéká zpět k pobřeží a bere sebou vše. Nabití informacemi odjíždíme.

Soustředíme se jen na jedno. Projet na sever do Ekvádoru. Návštěvu hor na severu země musíme oželet. Prvních 300 km vypadá docela normálně, silnice jsou vesměs v dobrém stavu, jen místy je vidět že se přes ně prohnala voda. Jedeme podél pobřeží a průjezd vesnicemi není povzbudivý. Prakticky každá vesnice nebo městečko v údolí řeky je zanešená bahnem po povodni. Městečko Casma je pod vodou téměř celé, voda sahá do půli kol Amálky. Celé pobřeží Pacifiku je zkalené od rozvodněných řek.

Pozdě večer dorazíme do města Chimbote. Tady vše funguje normálně jako by se nic nedělo. Jen v obchodech chybí balená voda. Vodou jsme ale zásobení z Limy, tak doplníme jen zásoby jídla. Pokračujeme dále, vyjedeme ven z města nahoru na kopec a projedeme tunelem, za kterým je další městečko Coishco. V něm už stojí po stranách silnice odstavené kamiony. Skupinka kamioňáků mi cosi vysvětluje. Asi bude před námi problém. Po pár stech metrech už nás definitivně zastavuje hlídka policie. Dál už cesta neexistuje.Asi 12 hodin už tu není most. Strhla ho voda a objížďka neexistuje.

Parkujeme Amálku ve frontě čekajících kamionů. Trošku se vyděsíme, když se k nám blíží tlupa místních chlapů s palicemi v ruce. Jen se ale ptají odkud jsme a kam jedeme. Zřejmě se jedná o místní domobranu hlídající město a odstavené náklaďáky před rabováním. To totiž během záplav není dle televizních zpráv zrovna neobvyklou kratochvílí místních obyvatel.

Jdeme se pěšky podívat tam, kde se dříve nacházel most. Místní chodí přes kalnou řeku bosí. Přenášejí potraviny, děti, pití a všechno, co unesou a nutně potřebují. Všude se šíří zápach. První nákladní auto přiváží hromadu kamení a vysype ho do díry, kde byl dříve násep s mostem. Po půl hodině dorazí další. Tohle nebude opravené jen tak.

Zapsali Jack aAvokádo