Aviou Amerikou 2017 - Kráter Quilotoa

Posádka se pomalu, ale jistě blíží zase k Amálce a Jack s Avokádem nás tentokrát ve svém deníku provedou kolem kráteru sopky Quilotoa.

1. DUBNA 2017

Ráno popojedeme asi kilometr do vesnice Río Verde na placené parkoviště. Výběrčí někde spí, tak je pro nás nakonec neplacené. Jdeme se podívat pod ten Ďábelský vodopád. Ó přírodo, cos to tady vyčarovala?! Ta výška a ten rachot! Krkolomný chodník vede až za padající vodu. Je vyhloubený ve skále a místy se musí lézt i po čtyřech. Vítr sem občas přifoukne vodní tříšť, takže o osvěžení není nouze. Ale stojí to za to vylézt až nakonec a mít půl metru před sebou nekonečnou padající masu vody.

Při cestě zpátky se krčím za Vojtou, který leze první. Popoženu ho, protože spěchám na záchod. Milý čtenář promine, sice jsem se zavázal vynechat záchodové historky, ale v této nehraje hlavní roli to, co po mně zůstane v míse, ale to, co se děje potom. Ale ať nepředbíhám. Je obsazeno, musím chvilku čekat. Vojta zatím zmizí na nádvoří hotelu, asi má zase hlad. Když zavírám dveře kadibudky, ještě zahlédnu Honzu s Vendy. Jak si tak sedím, zaslechnu Ivču, jak se baví s Luckou. Chtějí jít na druhou stranu. Tam chci také, zespodu byly vidět visuté lávky přímo nad vodopádem. Po vykonání potřeby otevřu dvířka, jenže z naší party už tu nikdo není.

Asi šli napřed, musím jít za nimi. Pospíchám, ale asi už mi utekli daleko. No nic, vyjdu zpátky do kopce do vsi. Jdu podél levého břehu řeky, ale cesta brzy končí. Musím tedy přejít řeku a někudy najít cestu po pravém břehu, který je zastavěn domy. Tady už narazím na cedule, které mě tam nasměrují. Musí se obejít jeden blok domů a potom se už držet břehu řeky. Po zaplacení vstupného dojdu až na visuté lávky. Podívaná svrchu je rovněž úchvatná, ale cesta dál nevede a na nikoho z party jsem nenarazil. No nic, musím se vrátit, nejlépe do Amálky, tam se dříve či později musíme sejít. Po projití vstupní bránou zaslechnu známý hlas. Ivča na mě volá a ostatní mi mávají z protějšího břehu.

"Jdete špatně, musíte okolo!" volám na ně. Asi mě neslyší, ale vypadá to, že chápou, proč jdu po druhém břehu a proč na ně mávám. Zamíří k mostu, za kterým se sejdeme. A kde byli tak dlouho? Dole za hotelem je ještě jedna vyhlídka, o které jsem nevěděl a kde na mě čekali. No nic, s Vojtou si zajdeme na točené pivo, protože se mu nechce dávat dva dolary za další vstupné.

Před polednem se s Amálkou rozjedeme do města Baňos, kde už by na nás měli čekat Okoun s Kubou.

Ráno se přesouváme na autobusové nádraží. Venku pořád leje, ale taxík naštěstí stojí jen 1,50 dolaru. Autobusy do Baňos, kde máme sraz se zbytkem party, jezdí každou chvíli, takže v deset už jsme na cestě. Po poledni si dáváme v Baňos oběd a v jednu už přijíždí Amálka i se zbytkem party.

Společně jedeme kousek za město na místní velkou atrakci – zipline. Přes celé údolí jsou křížem krážem natažená ocelová lana. Hezká atrakce pro odvážné. Navléknou vás do postroje, zaháknou na dvě kladky a už se vezete. S Luckou se necháme zavěsit za záda a za nohy, tedy břichem dolů. Pojedeme vedle sebe na dvou paralelních lanech. Odstrčí ji o něco dříve, ale to nevadí, protože se z ní vyklube vděčný objekt k natáčení. Zpočátku neví, co s rukama, tak je nechává znuděně viset. Později s nimi začne aspoň mávat. Rychlost máme slušnou a mě začíná vrtat hlavou, že letíme hlavou přímo proti betonové zdi a nějak jsem nedomyslel, že jsem na to měl myslet dřív. Na protějším břehu už ale čekají dva chlapi, kteří pomocí brzdy zavěšené na laně zastaví nejdříve Lucku a potom i mě. Po odstrojení vlezeme do klece, která nás dopraví zpět. Tady nám nabízí fotky z jízdy.

Po projížďce na laně se vrátíme do Baňos. Já, Ivča a Lucka se vydáme místním autobusem na vyhlídku s houpačkou "Na konci světa." Ostatní se jdou podívat do městských termálních lázní.

Autobus se šplhá do prudkého kopce. Tedy on to není autobus tak, jak ho známe z našich krajin. Je to nákladní auto s přidělanými lavicemi a otevřenou střechou na korbě. K tomu nám pouští hlasitou populární hudbu převážně ve španělském znění. V rytmu salsy nebo samby se vrtíme na lavicích a náš náklaďáček pomalu leze z města Baňos vzhůru strmými serpentinami. Nahoře máme hodinu čas na cokoli, potom se auto bude vracet zpět.

Dojdeme do areálu, kde by ta houpačka měla být. Měla by to být houpačka nad propastí pro otrlé. Houpaček je tu hned několik a houpají se tu i malé děti. Vypadá to spíše jako dětské hřiště na vrcholu kopce. I hromada písku tu je! Budují tu nový chodník. Jdeme se pohoupat na nejvyšší houpačku a tak nějak vzpomínáme na tu v džungli, která nám vlila do žil přece jen více adrenalinu. Vrátíme se s náklaďáčkem zpátky do města, kde se sejdeme s ostatními.

Po večeři pokračujeme dále na sever.Mineme město Latacunga a odtud se šplháme nekonečnými serpentinami až do výšky 4000 metrů nad mořem, do vesničky Quilotoa, která leží u stejnojmenného kráteru sopky. Na parkovišti na návsi chtějí zaplatit parkovné a přitom tu nemají ani záchody. Otočíme to a zaparkujeme u jednoho rozestavěného domu, kde podle Ivči, která mě naviguje, nikdo nebydlí. Já stavím stan na střeše a jdeme spát.

2. DUBNA 2017

Ráno nás zdraví paní z rozestavěného domu a nijak neprotestuje, že jí stojíme na pozemku. Vydáme se na procházku. Projdeme vesnicí a prakticky na jejím konci, na vrcholu stoupání, se ocitneme na hraně kráteru.Čtyři sta metrů pod námi se třpytí zelenomodrá voda a my pomalu překonáváme vrcholky zubatého okraje kráteru.Vypadá to moc hezky, obejdeme to a do oběda budeme zpátky.(Čtrnáctikilometrová procházka nám nakonec trvá necelých pět hodin.)

Vydáme se tedy na cestu kolem této nevelké louže.Celou cestu nás doprovází několik psů, kteří se k nám přidali ve vesničce. Jeden zlatý retrívr, dále ošklivý opelichaný něco-jako-jezevčík a hyena, která dostává jméno podle svého zbarvení.

Slunce nám svítí nad hlavou a mně se začíná honit hlavou, jestli jsem něco nepodcenil. Louže v kráteru zas tam malá není. Jsme vysoko a žízeň na sebe nenechá dlouho čekat. Bavím se tak o tom s Luckou a Ivčou. Lucka sebou vzala malou láhev vody, jinak sebou nemáme vůbec nic. Společně tedy ucucáváme z Lucčiny láhve, ale ta nám v půli cesty dojde. Před námi je prudké stoupání na skalní štít a Ivča už má dost. Lucka zvolí alternativní cestu kolem štítu. Jdeme víceméně po vrstevnici a užíváme si výhled do údolí. Pěšina se nám ztrácí v políčkách, která sem zřejmě chodí obdělávat lidé z vesnice hluboko pod námi. A vskutku, obejdeme jedno žebro a za ním skutečně jedna starší paní okopává motykou brambory. Má náš obdiv, když se za obživou dokáže dostávat takhle vysoko každý den. Po necelé hodině se nám podaří obejít skalní štít po úbočí sopky. Přes menší kopec se dostaneme na velkoryse pojatou vyhlídku na sopečnou lagunu. Tady si odpočineme, čeká nás poslední stoupání. Ivča pookřeje, ale pro změnu já melu z posledního. Kopec není moc vysoký, ale jde mi to ztuha. Funím jak stará lokomotiva a holky mi mizí v dáli. Alespoň dělám, že fotím, aby si nemyslely, že jim nestíhám. Po půl hodině dolezu do vsi a nejkratší cestou zamířím k Amálce. Při cestě mě Honza zahlédne, vyběhne ven z restaurace a dá mi od ní klíče.

Prvně uhasím tu hroznou žízeň a pak si něco ukuchtím z vlastních zásob. Po obědě se tu všichni sejdeme a odjedeme do města Latacunga. Potřebujeme si tu sehnat informace o národním parku Cotopaxi. Informační centrum je ale zavřené a nevypadá to, že by ho někdo hodlal v nejbližších dnech otevřít. Po večeři a nákupech sedíme až do tmy v horním patře supermarketu na internetu a plánujeme treky kolem Cotopaxi. Online se nám toho nakonec nedaří moc zjistit, takže raději jedeme přímo ke vstupní bráně do parku.

Cesta je docela náročná, jelikož dnes probíhají prezidentské volby, v ulicích jsou davy lidí a spousta míst se nedá projet. Volby se tu evidentně hodně prožívají. Vstup do národního parku už je zavřený, takže zastavujeme na velkém parkovišti před jižní branou a jdeme spát.

ZapsaliJack a Avokádo