Aviou Amerikou 2017 - Ekvádor volá!

Spolu s Jackem a Avokádem se vrátíte k povodněmi strženému mostu a vyčkáte zda a kdy bude opraven. Dalším cílem je hranice do Ekvádoru, který snad povodněmi nebyl zasažen.

25. BŘEZNA 2017

Amálku máme zaparkovanou hned u policejní stanice.Lucka spí jako dřevo. Já s Ivčou se střídavě rozhlížíme, jestli se některé ze startujících nákladních aut před námi nepohne. Asi po hodině Ivču uklidňuji, že si jen dobíjejí baterie, aby pak mohli po dlouhém stání nastartovat.

Ve tři v noci se ptáme na situaci, ale přejezd samozřejmě připravený není. Ráno si dáváme snídani ve stánku a na záchod docházíme na nedaleký policejní inspektorát. V celém městě stále neteče voda. Jdeme zkontrolovat, jak se dílo pohnulo. Provizorní nájezdy jsou sice hotové, ale nikde nevidím techniku, která by dokázala usadit roury do koryta řeky. Zřejmě ale někdo důležitý nahoře ze své pozice nařídí tenhle problém zprůjezdnit za každou cenu. Do koryta tedy nasypou jen velké balvany, na ně menší kameny a nakonec to zasypou svrchu hlínou. Řeka zatím stačí protékat mezi balvany.

Provizorní přejezd přes řeku se otevírá v jedenáct. Nasedneme do Amálky a čekáme.V nekonečné frontě kamionů máme díky našemu strategickému parkování u policejní stanice celkem přední pozici.Policisté pouští kolonu kamionů z protisměru. Asi tak za půl hodiny se začne rozjíždět kolona v našem směru.  Po hodině se dostáváme na řadu a přejíždíme po provizorním náspu, za kterým se už vytváří slušné jezero.Kamiony zašlapaly hlínu mezi kameny a do přelití chybí jen pár centimetrů. To už dlouho nevydrží, tipujeme tak hodinu, a poté násep provalí nahromaděná voda.

My máme ale ohromnou radost, že jsme na druhé straně. Pokračujeme dále na sever. Po sto kilometrech přijíždíme do městečka Viru.Most na Panamericaně je spadlý a provoz je odkloněn do středu starého města. Tady má při řízení Honza plné ruce práce, protože lze jen na některých křižovatkách odbočit a nezlomit přitom Amálku v půlce o roh domu. Nakonec nás policisté navedou na konec kolony. Objížďka už je připravená, ale dosud není otevřená.

Jdeme se na něj podívat. Most se zdá být v pořádku, za ním je v provizorním náspu postaven ještě jeden mostek z trubek, kudy teče jedno rameno řeky, které tu předtím zřejmě nebylo. V korytě řeky  bojují dva buldozery s naplaveným štěrkem, aby usměrnily tok dravé řeky, který se nezdravě opírá do jednoho pilíře. Přes most zatím jezdí jen nejnutnější zásobování.

Čeká se na rozhodnutí statiků. Někteří z nás tráví čas ochutnávkou pečeného morčete u stánku. Dal bych si také, ale moje zažívání je momentálně silně proti. Kvůli tomu se zdržím o něco déle za mostem ve křoví. Přes most zatím přejíždí nějaká delegace. Jinak je klid. Jdu pozorovat dál ty dva buldozery. Jde jim to, proud řeky začíná směřovat více do druhého ramene. Ostrov pomalu mizí pod jejich radlicemi.

Klára s Vojtou přibíhají zcela nadšení do Amálky, že konečně sehnali pečené morče. Ve tři ministr slavnostně otevírá objížďku. Najednou začne jezdit přes most jedno auto za druhým. Nejvyšší čas se vrátit do Amálky, právě pustili provoz. Policista má plné ruce práce, aby nedočkavce uklidnil a auta se netlačila těsně za sebou.

Jdu proti směru jedoucí kolony. Jdu těsně u kraje po levé straně, protože chodník začíná až mezi domy. Najednou se proti mně vyřítí borec na motorce, aby kolonu předjel. Uhnout nemám kam. Zběsile na mě troubí, ale není mu to nic platné. Pro mě za mě, ať se postaví na zadní, přece kvůli němu nebudu couvat? Zastaví, já si poklepu na čelo a vynadám mu do idiotů. Asi mu to dojde a zařadí se do kolony. Jdu dál a další motorkář proti mně. Dobrá, máš to mít. Lehce mu uhnu, aby nemusel zastavit úplně a pěstí ho praštím do helmy. Ten to sice asi čeká, ale jeho spolujezdec ne a začne motorkou divoce kymácet. Začíná mě to sice bavit, ale teď už jdu po chodníku, který naštěstí motorkáři respektují a nepoužívají ho k předjíždění.

Amálka se mi pomalu sune naproti. Naskočím do ní jako poslední z týmu, ostatní už jsou tu. Za mostem se asi dvacet minutprobíjíme průsekem v kukuřičném poli zpět na Panamericanu.

Po ní dojedeme do města Trujillo. Dál je neprůjezdná a objížďka vede ulicemi města. Vysoké bariéry z bahna lemují takřka každou ulici, i palmy uprostřed mezi jízdními pruhy. Místy se brodíme kalnou vodou. Trvá dlouho, než městem projedeme. I když je město postiženo povodní, panuje tu čilý dopravní ruch. Za městem pokračujeme dále po Panamericaně.

Po setmění se dostaneme k místu, kde stojí na silnici kolona kamionů. Na silnici je navezen provizorní násep, přes který se ale o kus dál valí voda. Z té trčí tyče s páskami, které vyznačují cestu. Autobusu se podaří z protisměru projet. Honza neváhá a hned po něm najíždí na násep. Před námi jdou ale dva kamioňáci a jeden z nich odmítá uhnout. Cosi gestikuluje rukama, asi ať nejezdíme dál. Asi je to hrdý muž, který nemůže přenést přes srdce, že by Amálka mohla projet a on ne. Honza zatroubí, přidá plyn a jemu nezbyde, než uskočit stranou. Amálka se noří do vody. Tou projede jako nic. Cesta je volná, ale z Panamericany zbývají místy jen torza. Není nouze o podemleté a utržené okraje silnice, místy chybí úplně a musí se jet po ujeté hlíně. Ale jde to.

Kolem desáté zastavujeme v malé vesničce na výbornou večeři za 6 solů.

26. BŘEZNA 2017

Po cestě dál je spoustu míst, kde je nutné projet bahnem nebo hlubokou řekou.Nejhorší situace je ve městě Piura. Město je kompletně zaplavené a ve tmě, pod kalnou vodou samozřejmě není vidět, kde chybí asfalt. Honza hrne vodu před sebou nárazníkem. Najednou se předek Amálky propadne a světla zmizí pod vodou. Honza to musí otočit, nic by neviděl. Podaří se mu to objet a úspěšně se dostane zpět na Panamericanu.Honza vše zvládá bravurně a nakonec řídí až do půl čtvrté ráno, kdyse začne v motoru něco pálit a kouř začíná plnit kabinu. Honza ihned zastaví a v rychlosti odpojí baterie. Asi se voda dostala k elektrickým rozvodům a vyzkratovala je. Soudíme, že ráno bude moudřejší večera (nebo spíše brzkého rána) a jdeme všichni spát.

Ráno se budíme až docela pozdě. Jsme uprostřed pole kousek za mýtnou branou. Zelená vegetace všude kolem je po několika týdnech v poušti docela nezvyklá. Po snídani, během které se mi daří na Františka zvrhnout rozpálený olej, se Franta s Jackem pouští do opravy elektroinstalace. Okoun zjistí, že se o šasi prodřel hlavní svazek kabelů elektrického vedení a voda dokonala dílo zkázy.Izolace je pryč, některé kabely jsou předřené úplně, některé částečně.Kabely vytvořily jednu spečenou kouli mědi.Jdu najít kus hadice, která by mohla posloužit jako izolace.

Na kraji dálnice nic není. Dojdu ke stavení nedaleko mýtné brány. Tady se také nic pohozeného neválí. Jen na mě vyběhne rozzuřená fena a nehodlá se zastavit. Takhle ne holka, takhle se nehlídá! Její divoce cvakající tesáky se blíží, na chlácholení nemá náladu. Nakopnu ji do boku, do žeber. Už ji vidím zakousnutou v mém lýtku, ale mám štěstí, nečeká to a stáhne se zpátky. Jenže za ní vyběhnou další dva psi. Naštěstí mám chvilku, abych si nabral pár kamenů do ruky a tak se mi je daří držet dál od sebe. Vycvičení evidentně nejsou, protože volání svých páníčků jednoduše ignorují. Dále po cestě nemá smysl jít, také tu není nic k nalezení. Otáčím se zpět, pejsky preventivně seřvu a počastuji pár kameny, protože jim to evidentně nestačilo a mají potřebu mě obkličovat.

Když už mě nechají na pokoji, seberu aspoň nějaké vyhozené malé pet lahve. Okoun mezitím stačil pospojovat jednotlivé kabely, které byly přerušené podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. S některými je to ale loterie, protože odstín barvy je téměř totožný. Ostatní zatím také přinesou pár prázdných lahví, které Okoun z boku nařízne a navlékne na svazek.

Klára s Vojtou mezitím ručně v kanystrech „přečerpávají“ naftu z rezervní nádrže do hlavní. V Ekvádoru má být totiž o dost levnější nafta, takže už se nám v Peru nechce jezdit k benzínce.

Oprava elektroinstalace Františkovi trvá do čtvrté odpoledne. Na palubce už nefunguje vůbec nic, budíky se asi zkratem spálily.Alespoň, že funguje alternátor, dobíjí baterie, Amálkatroubí, svítí a i stěrače stírají.

Jedeme do nejbližšího městaSullanaa dáváme si u pouličních stánků pozdní oběd. Poté už pokračujeme dále k ekvádorským hranicím.Horko nás donutí zastavit u přehrady La presa de Poechos. Voda je sice zakalená, ale nijak nepáchne, tak do ní někteří z nás naskáčou.Nad obzorem vidíme přicházející vydatnou bouřku. Budeme si muset pospíšit. O 30 kilometrů dál přijíždíme dovesnici Lanconesk závoře. Opilý policista nám motajícím se jazykem sděluje, že o 15 km dál je stržený most a do Ekvádoru budeme muset vjet jiným přechodem.Musíme jet přes město Macará, což znamená objížďku asi 150 kilometrů. Vrátíme se tedy do Sullany a odbočíme.

Po několika kilometrech nás zastaví zátaras. Honza si všimne auta, které na silnici najelo z polní cesty. Hlína na silnici nasvědčuje tomu, že se tudy jezdí často. To bude objížďka. Po krkolomné polní cestě sjedeme k řece, kterou bez problémů přebrodíme. Po druhém břehu dojedeme až pod most. Most drží, ale z obou stran je stržená silnice a chybí kusy náspu, a to ve výšce přes deset metrů nad našimi hlavami. Je to neuvěřitelné, kam řeka vystoupala. Po podjetí mostu se cesta vyšplhá zpátky na silnici. Po ní se už bez problémů dostaneme až na hranici s Ekvádorem. Celníci jsou ale opilí(fakt by mě zajímalo, co se dneska slaví. Asi den policajtů.)a vesele nám oznámí, že máme čekat do rána. Prý si můžeme dojít na záchod, kam chceme, místa je tu dost. Co na tom, že tu má být nepřetržitý provoz. Přespíme tedy do rána před závorou.

27. BŘEZNA 2017

Ráno se budíme na osmou. Bourám stan na střeše Amálky a všichni postupně dostáváme výstupní razítka z Peru v nedaleké budce. Ivča z Honzou zároveň vyřizují dokumenty k autu. Celníci jsou jak zpomalený film, všichni mají kocovinu, ale nakonec zvedají závoru a my přejíždíme na druhou stranu hraniční čáry. Na ekvádorské straně klasicky vyplňujeme krátké formuláře, dostáváme razítka a vjíždíme do země.Sice jim to také trvá, ale je to poprvé, co nám někdo důkladně kontroluje veškeré dokumenty.

Hned za hranicí je znatelně vidět rozdíl mezi Ekvádorem a Peru. Ekvádor je podstatně rozvinutější, vesničky jsou udržované a vše je krásně zelené. Všude jezdí celkem pěkné a nové Chevrolety a hlavě benzín stoj 1 dolar za galon (necelé čtyři litry), což je vážně neskutečná cena. Je k neuvěření, že ještě před 20 lety byl Ekvádor klasickou nerozvinutou banánovou republikou, kde se prezidenti střídali jak figurky na orloji. Před deseti lety se ale vlády ujal stále velice populární Rafael Correa, který úspěšně zavedl progresivní reformy. Rovněž byla dokončena „dolarizace“ místní měny. V současné době je používán výhradně dolar a Ekvádor je považován za ekonomický zázrak Jižní Ameriky.

Zastavujeme v malém městečku Macarána nákupy.Jsme mile překvapení, jak to tu vypadá. Všude je čisto, ve městě panuje čilý ruch, jednosměrné ulice jsou dobře označené a místa na parkování také. Až na detaily si připadám jak někde u nás v Evropě.

Jdeme s Klárou nakoupit. Klára mě jmenuje vrchním nákupčím uzenin. Supermarket v našem pojetí to není, ale je tu v hale spousta stánků, kde se dá k jídlu koupit takřka cokoli. Moje oko padne na krásnou, dlouhou klobásu. Můj prst na ni ukáže, že ji chce. Prodavačka se na cosi ptá, ale já jí samozřejmě nerozumím. "Una," odpovím a doufám, že si s tím nějak poradí. Nakonec kus uřízne a já se v duchu chytám za hlavu! Hmota uvnitř střívka je sice pěkně oranžová, ale svojí konzistencí blíží jitrnici.

"Kláro, promiň, k večeři budeme mít prejt," oznamuji jí se sklopenýma očima.

Klára pokrčí rameny a prohlásí:" Když jsem zvládla u Lago Leones sníst sádlo s cibulí, tak tohle taky nějak zvládnu!"

Jediné, co se v městečku nedaří, je vybrat z bankomatu. Snad to jinde bude lepší.

Divokou přírodou pokračujeme s Amálkou dále. Rovná silnice tu neexistuje a buď se jede jen strmě vzhůru, nebo strmě dolů, o zatáčkách nemluvě. Odpoledne v dlouhém a prudkém stoupání začne Amálka vařit a já musím zastavit. Propustek, za kterým stojíme, se změní v atrakci. Prolézáme troubou pod silnicí sem a tam. Pak Okoun vyskočí na vodovodní trubku a zhoupne se na ní. Marné je počínání ostatních zopakovat jeho artistický kousek, je potvora moc vysoko.

Je čas jet dál do toho nekonečného kopce. Míjíme ceduli restaurant, ale restaurace nikde není. Asi po hodině dalšího stoupání dojedeme k malému občerstvení. Výběr téměř žádný, tak si raději uvaříme sami. Koneckonců jsme to s Klárou plánovali. Klára vyrobí luxusní bramborovou kaši ze sušených brambor a sušeného mléka a já k tomu dodám ten svůj prejt. Vymáčknu tu věc ze střeva a jak jinak, nestačím se divit. Ono to vypadá moc dobře, on to nakonec není prejt, ale masová směs, kterou tu cpou do pečiva, které si tu občas kupujeme. Klára se usmívá jak sluníčko a já prohlašuji naši večeři za nejlepší, co jsme zatím spolu na výpravě uvařili.

Při vyjíždění dalšího kopce si všimnu, že kolem přilepené přepadové hadice cáká voda na chladič. Nedrží to a voda teče čím dál víc. Za chvíli se začne voda vařit. Podřadím, vyženu motor do otáček a řeknu Ivče, ať začne opatrně lít do chladiče studenou vodu. Zastavit tu můžu jen jednou a pak těch pár kilometrů couvat dolů, tady bych se nerozjel. Ivča lije vodu opatrně, aby nepraskl blok motoru, a voda v chladiči se pomalu uklidňuje. Občas s rukou ucukne, přece jen jí to pálí do ruky. Při nejbližší příležitosti ji Vojta vystřídá. Stmívá se, ale pekelná jízda pokračuje. Kopec nemá konce. Přední sedačku máme stále odklopenou. Jednou rukou řídím a druhou držím uvolněnou hadici v chladiči, aby z něj voda netekla proudem. Vojta se stará, aby zásobní nádržka na vodu byla stále plná. Z jednoho boku nás opéká motor a z druhého nás chladí vzduch z otevřených oken. Nevím proč mi to připomíná práci našich předků na parních lokomotivách. Navíc na mě i na Vojtu neustálé stříká voda, která stéká na točící se vrtuli u chladiče.

V noci před půlnocí konečně sjíždíme z hor dolů a zaparkujeme u džunglev jedné vesničce na místě, kde obvykle parkují kamiony. Naše přítomnost je zřejmě odrazuje a po úporné snaze odbočit z kopce k nám raději pokračují někam dále.Z křoví se ozývají neskutečně hlasité skřeky, ale zřejmě se jedná o žáby. Protože v autě je šílené vedro, stavíme venku dva stany. František opravuje chladící okruh a lepí ho lepidlem, které bude celou noc schnout.

Zapsali Jack a Avokádo