Aviou Amerikou 2017 - Výprava do deštného pralesa

Spolu s Jackem navštívíme na dva dny ekvádorský deštný prales, přiučíme se něco o místní fauně, flóře i lidovém léčitelství.

30. BŘEZNA 2017

Ráno nás překvapí zamčená brána. Je osm hodin ráno a my máme domluvený sraz s Patriciem, naším novým průvodcem, na devátou hodinu ve městě. Naštěstí jde kolem jedna paní, která se naopak potřebuje dostat dovnitř. Přes komunikátor na bráně nám tedy asi nevědomky vyjedná odjezd. Nějakou dobu kroužíme centrem města, naháníme Patricia a on zase nás. V jeho agentuře nafasujeme gumáky a pláštěnky. Sežene nám také hlídané parkoviště kousek odsud. Potom nasedneme do jeho dodávky a tou nás necelou hodinu veze dolů… dolů do džungle.

Zastaví u chýše, dá ochutnat výbornou pálenku z cukrové třtiny, Nazujeme gumáky a vyrazíme pěšky do pralesa. Brzy Patricio odbočí z pevného chodníku a zamíří si to pěkně do bláta. Gumáky jsou napůl utopené v bahně. V těchto podmínkách nám usekne pár palmových listů, ze kterých se nás snaží naučit uplést čelenku. Koukám na něj přes tři hlavy, takže můj výsledek za moc nestojí. Ale holkám se povedly čelenky, které mi společně se zdejším prostředím připomněly některé scény z filmů pro dospělé.

Následuje ukázka přírodního repelentu. Patricio začne holou dlaní třít podivnou hnědou bambuli přilepenou na větvi stromu. Jejda, oni po ní lezou mravenci nebo termiti či co to je. Pak nás vyzve, ať si to také zkusíme. Vojta se odhodlá hned a jen to komentuje, že to lechtá. Taky se přidám, rozplácám si trochu té havěti po dlaních a loktech. Voní příjemnou lesní vůní.

Vrátíme se zpět na chodník a o kus dál nás Patricio zastaví. Před námi napříč přes chodník pochodují mravenci a na zádech si nesou kusy lístků. Je to roztomilá podívaná, je tu provoz jak na dálnici. Pak nám poví, ze které liány se dá vyrobit šípový jed indiánů - curare. Potom dojdeme k zvláštnímu stromu. Na jeho spodku není klasický pařez, ale kmen se tu zhruba v metrové výšce dělí na jednotlivé kořeny. Ty postupně uhnívají a jiné zase dorůstají. Strom je schopný tímto způsobem pomalu měnit stanoviště. Patricio dodá, že z něj indiáni vyrábí šípy. Potom nám řekne, jak se jmenuje a začne se smát. V češtině by to znělo jako "penisovník." Uhnilé kořeny tak opravdu vypadají.

O kus dál se začne mačetou rýpat v šedém blátě. Hrábne do bláta holou rukou a rychlým pohybem ruky s čímsi, co právě vylovil a hlasitým řevem vyděsí Lucku. Žádné zvíře tam ale nemá, jen hroudu šedého jílu. Tou nám všem aplikuje na obličej pleťovou masku. Jak jdeme dál, maska postupně usychá. Prý je to dobré na čištění pórů. Cestou potkáme vlákna obalená antibakteriálním slizem. Po setření prsty se vlákno okamžitě obalí znovu, aby si to mohl vyzkoušet další.

Potom dojdeme ke skále, kde se Patricio snaží přivolat papoušky. Marně, sice odpovídají, ale schovávají se. No, nevadí, aspoň nám ukáže nejmenší rozkvetlou orchidej na světě. Květ má mít v průměru asi milimetr. Jenže já ji prostě nevidím, tak aspoň Lucce věřím, že ji vidí aspoň ona. Ivču zaujme podivná pěna na kmeni stromu. Vypadá to jako by sem někdo nacákal pěnu ze saponátu. Mají ji ale na svědomí žabky, které do ní kladou vajíčka. Patricio začne bušit na dutý strom. Ne silně, ale i tak se ozvěna rozléhá údolím. Vysvětluje přitom, že se dá tímto způsobem v pralese dovolat pomoci, případně vysílat i další signály.

Pěšina vede přes lávku, nad kterou visí liána. Holkám vepředu sice Patricio řekne, že není radno za ni tahat nebo se na ní dokonce houpat, protože si tak na sebe můžeme shodit hada, jenže tato informace se k nám dozadu nedostane a tak my ostatní vyzkoušíme její pevnost. Had se asi raději někam odplazil, když nás viděl. Na konci pěšiny nás čeká zlatý hřeb dnešního dne. Pravý, nefalšovaný, nádherný vodopád uprostřed pralesní zeleně. Honza předvede, jak se dá pod ním projít a zpátky ho podplave. Oslepený tříštící se vodou netuším, jestli jsem pod ním prošel nebo ho jen obešel.

S obličeji vyčištěnými od ucpaných pórů se vracíme zpět do chýše, kde nám uvaří oběd. Dostaneme zdejší tradiční pochoutku, tilápii podávanou na banánovém listě. Potom nás Patricio vezme dodávkou hlouběji do džungle, do jedné vesničky.

Vlezeme do jedné prostorné chýše. Tady se nás ujmou místní děvčata a zmalují naše obličeje indiánskými vzory. Patricio překvapí nic netušící Kláru, která nás zrovna fotí. Levou rukou nám naznačuje, ať ho neprozradíme a na pravé ruce nese místního ochočeného papouška - Aru zeleného. Papoušek přeleze Kláře na rameno a začne se jí přehrabovat ve vlasech. Po prvním úleku se z nich stanou dobří kamarádi. Uprostřed chýše stojí dřevěná socha papouška v nadživotní velikosti. Není to umělecký výtvor, nýbrž se na něm trénuje střelba z foukačky. Foukačka je dlouhá, dřevěná trubice, ze které se dají pouhým vydechnutím střílet šípy. Šípy vypadají jako naše špejle s chomáčem vaty na konci. Ač to vypadá primitivně, dá se s tím střílet přesně. První moje rána sice trefí jen nohu papouška, ale ta druhá mu už zasáhne komoru.

V sousední chýši na nás čeká hroznýš Pepík, jak jsem si ho dovolil pojmenovat, když se mi uvelebil za krkem. Hlavu mu jemně držím v ruce. Je v klidu a na ostatní vyplazuje jazyk. Když s ním ale vyjdu na slunce, začne se ošívat. Raději se s ním vrátím zpátky do stínu, do chýše. Holky neodolají a převléknou se do sukní z palmových sukní. Podprsenky obléknou rovněž tradiční, vyrobené z palmových listů nebo kokosových ořechů. Pepík u toho nesmí chybět a s radostí ho navléknu na Lucku. Ta ho mačká za hlavou tak silně, že mu lezou oči z důlků a jazyk raději nevyplazuje, aby si ho nepřekousl. Po nafocení fotek se holky převléknou do civilu.

Na hřišti kluci hrají fotbal. Je mezi nimi jeden hráč, který je o několik hlav menší a chlupatější než oni. Míč ho moc nezajímá a raději se občas někomu pověsí za kraťasy, když běží moc pomalu. Je to taková malá a drzá opička!

Teď už nás Patricio vezme k řece, kde na nás čekají dvě vratké dřevěné kánoe s kormidelníky. Projížďka po řece v džungli v takové věci stojí za to. I náš kormidelník se kochá a přehlédne kámen před námi. Loď vydlabaná z jednoho kusu kmene je ale pevná a tohle šťouchnutí jí nijak neublíží. Po pár kilometrech přistaneme a na svahu nad řekou na nás čekají další překvapení.

Je tu menší spleť jeskyní. Patricio nás naláká dovnitř a pak nám zmizí ve tmě. Za chvíli zatleská. Nejdříve se ozve slabé zapískání a posléze nám nad hlavami začnou létat netopýři. Honza ale zaleze do jeskyní druhým vchodem a nechtěně nebo možná i chtěně vyplaší další netopýry. Teď už panuje v jeskyni všeobecný zmatek a netopýři létají sem a tam. Po návštěvě jeskyně vyjdeme na kopec, kde už na nás čeká další atrakce. Je tu houpačka a je hezky vysoko zavěšená na větvi stromu. Větev ční daleko za sráz nad korytem řeky. A přitom je jednoduchá, tvoří ji pouze jedno lano a jedno prkénko. Takže nás čeká troška adrenalinu. Honza to otestuje jako první. Zhoupne se nad propast, vrátí se, zhoupne podruhé a už ho musejí dva chlapi chytat, aby se nezhoupl potřetí a nezůstal viset nad propastí a čekat na záchranu. I když, jak ho znám, on by byl schopný se po laně vyšplhat a slézt po větvi. Většina z nás s tím nemá problém, vylezeme na můstek, opřeme se o prkénko, zvedneme nohy a už to letí samo. Jen Ivča si raději nechá pro jistotu navázat jistící lano s postrojem a nechá se ještě deset minut přemlouvat. Ale nakonec se odhodlá a také si užije let nad propastí, samozřejmě s typickým ženským zvukovým doprovodem.

S patřičnou dávkou vyplaveného adrenalinu nás Patricio převeze do kempu, kde budeme dnes přespávat. Cestou nabereme jeho kamaráda Baltazara, který nám od této chvíle bude dělat průvodce. V kempu nás náležitě občerství a ubytují v jakési kůlně na pilotech s plechovou střechou. Luxus se tu hledá těžko, koneckonců sem za ním nikdo ani nejel, ale máme štěstí. Skupina cizinců sice nafasuje na první pohled lepší stavení. Jenže si stěžují, že jim tam leze kupa švábů. Paní domácí rázně vyřeší problém koštětem a turisty přestěhuje jinam.

Po setmění nás Baltazar vezme na menší procházku noční džunglí. Objeví nám pár žab, kobylek, pavouků a další havěti. Na nic většího nebo roztomilejšího nenarazíme. V dálce zuří bouřka a po návratu do kempu se spustí vytrvalý déšť, který nám bubnuje do plechové řeky a vydrží až do rána.

31. BŘEZNA 2017

Po nočním dešti se zvedla hladina řeky. Prší jen drobně a Baltazar nás po snídani vezme na výlet. Nachlazená Ivča zůstává v kempu. Jdeme podél přítoku řeky proti proudu. Baltazar nám hlásí, že kvůli vysoké hladině vody budeme muset první vodopád obejít. Šplháme se po pěšině do stráně a Baltazar tu a tam usekne mačetou větev, která vadí v cestě. Vystoupáme až na hranu srázu, podél které dojdeme ke staré lanovce, která dříve sloužila teď již zrušeným plantážím. Hned vedle je zase houpačka. Honza ji zase otestuje jako první. Zvládne se na mokrém laně přitáhnout a naskočit na ni. Po přistání se jako další hlásí Lucka. Baltazar s Honzou se jí snaží pomoct. Baltazar ale Lucku pustí předčasně. Napřed to vypadá, že se Honza nedobrovolně s Luckou zhoupnou spolu, ale na poslední chvíli se pustí. Já se jen modlím, aby se vrátila. Kupodivu to vyjde a my nemusíme čekat na záchranu helikoptérou. Ostatní raději zhoupnutí na mokrém polenu uvázaném na laně oželíme.

Dojdeme k říčce a Klára začne protestovat. Proud vody se jí nezdá a dostane strach. Začne smlouvat, že tu na nás počká, dokud se nevrátíme. Má smůlu, s Baltazarem nemáme v úmyslu se sem vracet. Vojta ji hecuje a zároveň jí pomáhá udržovat rovnováhu. Její gumáky se váhavě noří do vody. V momentu, kdy jí nateče do bot, vyskočí a trochu zavrávorá. Vojta je jí ale pevným bodem ve vesmíru. Po druhém břehu dojdeme až na hranu vodopádu. Pěkná díra! Ale to není všechno. Přes menší hřbet dojdeme k další říčce. Svlékáme se do plavek. Prý uvidíme Ukrytý vodopád s velkým "U," protože se tak prostě jmenuje. Zatím je jen slyšet. Říčka teče soutěskou mezi skalami a my se musíme proti proudu brodit. Klára zůstává na břehu a raději místo vodopádu vyfotí krásného motýla.

Baltazar jde první. Jde při straně, aby ho zbytečně nebrzdil proud. Lucka to bere odvážně středem toku, protože uvidí na skalní stěně jednoho pavouka, který se v jejích očích záhadným způsobem namnoží a asi ji chtějí sníst nebo co. Dojdeme k hluboké tůni. Baltazar pěti hbitými tempy doplave k potopenému kmeni, kterého se chytí a pomůže ostatním. Mě jako neplavce pošle k protější skále, abych viděl vodopád alespoň z dálky. Když vidím, že ostatní potřebují tak dvě až tři tempa, aby se chytili Baltazara, jdu do toho taky. Dokonce plavat nemusím vůbec, stačí zůstat ve vodě a přeručkovat po skále. Po potopeném kmeni přejdeme přes tůň na druhý břeh, odkud už dojdeme až pod samotný vodopád. Za ním jsou ve skále hned dvě malé jeskyně, které si zaslouží naši návštěvu, i když přístup do té druhé je ztížen padající vodou. Při návratu zpět se Baltazar vrhne z klády do proudu a ke Kláře doplave. Vzápětí za ním plave Lucka, která do vody nečekaně spadne a lehce si potluče nohy o kameny. Ostatní doplavou bez újmy a já se pro jistotu ke Kláře probrodím. Klára nám na kmeni ukáže onoho motýla, který rozpačitě otevírá křídla.

Převlékneme se z plavek do suchého oblečení a přebrodíme říčku na druhý břeh. Vrátíme se do kempu, kde už na nás čeká oběd. Po obědě se sbalíme a doneseme si věci do nedaleké restaurace u silnice. Pak si sedneme na korbu terénního auta, které nás doveze k nádrži, kde plavou kajmani. Honza je zklamaný, chtěl zažít kajmany při plavbě lodí v řece, tady je to jako v zoologické zahradě.

Hned vedle je vesnička, pár chýší na břehu řeky. Baltazar se rozvypráví o šamanismu a o rituálu, kdy se člověk ve zvláštním stavu dozví svoji budoucnost od ducha svého předka. Ivču s Luckou to nadchne a kdybychom měli více času, mohly by rituál za sto dolarů absolvovat. Když se dozvím, že člověk musí kvůli tomu celý den hladovět, usoudím, že se raději nechám budoucností překvapit. Pak už si pro nás přijede Patricio se svojí dodávkou, aby nás dovezl zpět do Puya. Naše věci už stačil v restauraci vyzvednout.

Dojedeme tedy zpět do města, k Amálce. Z kufru jeho auta kromě jiného vyndáme tři barely s vodou. Honza popadne můj barel s vodou a donese ho k Amálce. Hlavou mi vrtá, proč to dělá, záda už mám relativně v pořádku. Zbylé dva barely přinesou ostatní. Honzovi tedy poděkuji, ale potom se nestačím divit. Někdo vytáhne černou fixu a začne barely popisovat. Lucka s Ivčou, Honza s Vendy, Vojta má barel pro sebe a na mě s Klárou se nedostalo. Připadám si jak při hře "Škatule, škatule, hýbejte se!" Ještě se běžím podívat zpátky k Patriciovu autu, i do něj, ale barel nikde. Ach jo, beztak zůstal v pralese v té restauraci. No nic, teď už mi to celé přijde spíš k smíchu. Lucka mě navíc utěšuje, ať si vezmeme vodu od ní, ale to snad ani nepotřebujeme. Však si s Klárou koupíme nový. S Amálkou odjíždíme z Puya a večer dorazíme na odbočku k Pailón del diablo, kde do rána přespíme.