Aviou Amerikou 2017 - Blížíme se do cíle

Spolu s Jackem a Avokádem navštívíme zvláštní hřbitov v Tulcanu, přejdeme hranice do Kolumbie, vyřešíme několik zásadních poruch a zakotvíme s Amálkou v jejím kolumbjském útočišti.

9. DUBNA 2017

Všichni zase vstávají po sedmé. Takhle brzo jako v Jižní Americe jsem nikdy nevstával a asi si na to nikdy nezvyknu. Ale co se dá dělat, vstávat musím jelikož spím dole na rozložené sedačce, kde si všichni chtějí vařit snídani.

Po snídani se František vrhá pod auto vyměnit startér. Nakonec opravuje i povolenou ručku, takže z parkoviště odjíždíme až v jedenáct. V městě Tulcán se zastavujeme na slavném hřbitově,zdobí ho cypřiše, pečlivě střižené do různých geometrických tvarů, zvířat, příšerek, symbolů nebo lidských tváří. Prý to tu upravují pro to, aby se sem lidé těšili.Vydatný déšť přidává hřbitovu tu správnou ponurou atmosféru.

Před jednou se posouváme na ekvádorsko-kolumbijské hranice. Fronta vinoucí se od ekvádorského okýnka nám vyráží dech. Nakonec na výstupní razítko čekáme přes tři hodiny.Čas si krátíme pojídáním melounu, který kupujeme po malých kouskách za dolary, které nám z Ekvádoru zbyly. Dva kelímky krájeného melounu za dolar, desátý kelímek už dostanu zadarmo.Když máme všichni oštemplované pasy a Amálka je odepsaná z ekvádorských systémů, překračujeme čáru na kolumbijskou stranu.

Hranice přejíždíme po mezinárodním mostě přes říčku Carchi. Na Kolumbijské straně překvapivě skoro žádná fronta není. Dostáváme razítka do pasů, kupujeme si u paní v okénku kolumbijské simky, přihlašujeme auto a můžeme do Kolumbie.

Je pět odpoledne a my zastavujeme v městečku Ipiales hned za hranicemi. Kousek od hlavního náměstí na nás mává pán, že můžeme parkovat u něj na dvorku a používat jeho záchody. Cenu si prý můžeme určit sami. Nabízíme 9.000 pesos (81 Kč, tisíc pesos je 9 Kč) a pán souhlasí. V této části Kolumbie raději nechceme parkovat na divoko, údajně zde dost často dochází k přepadání autobusů ozbrojenými skupinami povstalců.

Večer se jdeme projít do malebného městečka.Začínám mít pocit, že je tu něco jinak, než jsem čekal. Stejně jako v Ekvádoru tu je čisto, odpadky tu také třídí a restaurace i občerstvení tu mají také na úrovni.Jdeme se s Klárou podívat na bohoslužbu ve velkém kostele přímo na náměstí. Ta je zrovna v plném proudu, kostel je úplně nacpaný a z repráků řve hudba tak nahlas, že je zvuk zkreslený a skoro bolí ho poslouchat. Všichni hlasitě zpívají a modlí se. Asi nejodvazovější bohoslužba, na jaké jsem kdy byl.

Poté už se vracíme do Amálky, vaříme si s Jackem k večeři těstoviny se sójovým masem a jdeme spát, čeká nás brzké vstávání.

10. DUBNA 2017

Budíček je už na sedmou. Ivča a František se stíhají osprchovat jako první, po nich jde Lucka. Ve chvíli, kdy je celá namydlená, jedna z nájemnic domu vypíná hlavní přívod. Je dost naštvaná, že nás tady pan majitel takto „ubytoval“ a my jí vyplýtváme všechnu vodu. Nakonec se umoudří a vodu pustí, ale na majitele něco dost nahlas křičí.

Poté vyráží Honza s Ivčou, Jackem a Luckou na hranice zařídit dlouhodobý dovoz Amálky do Kolumbie. To je dost problém, jelikož normálně je možné nechat dovezené auto v jihoamerických státech jen tři měsíce a poté musí zemi opustit.

Vrátíme se s Amálkou zpátky na hranice. Musíme si tu vyřídit povolení k dlouhodobému pobytu Amálky v Kolumbii, alespoň na rok. Před celnicí stojí řada nákladních aut, tak se zařadím za ně. Honza, Ivča a Lucka jdou na celnici. Já čekám za volantem na instrukce po telefonu. Po dvaceti minutách mi zvoní telefon.

"Je to hotové, můžeš to otočit a počkej na nás!" hlásí mi Ivča. "Celníkovi se nechtělo jít pěšky do kopce, tak nás pustil bez kontroly."

"Dobrá, tak pojďte," odpovím. Nastartuji Amálku, otočím ji a čekám. Asi za čtvrt hodiny odjíždíme zpět do města pro zbytek výpravy. Takhle hladký průběh jsme ani nečekali. Vyzvedávají nás na náměstí a vyrážíme na sever směrem k městu Cali.

Teď už nám opravdu nic nechybí a můžeme vyjet. Po Panamericaně, zelenými úbočími hor, přes vysoké mosty přes řeky a s nádhernými výhledy kolem.

Projíždíme střídavě kolem hlídek policistů a vojáků, vždy po pár kilometrech. Jeden poněkud aktivnější policista se nás rozhodne zastavit. Má odvahu, postaví se mi do silnice a neuhne ani o píď. Sice mě směruje na odpočívadlo, ale ten schod k němu bych nerad seskakoval v plné rychlosti. "Tak Amálko, ukaž, co umíš!" bleskne mi hlavou a prudce šlapu na brzdu. Amálka se vepředu přikrčí, vzadu nadzvedne a po střeše začíná něco utíkat. Že by se začala hýbat náhradní kola, co jsou na střeše uvázaná? Policista ten rachot slyší a čeká, co se stane. Hle, už to letí a rozplácne se to na asfaltu před jeho nohama. Začíná se mi vybavovat, že někde u Machu Picchu přinesl Vojta do Amálky takovou zelenou, páchnoucí tykev. Tehdy se to s ní vevnitř nedalo vydržet, tak jsem s ní podepřel poklop na střeše, aby se vyvětrala. Další osud tykve mi není znám a teď je tu, před nohama dvou policistů, kteří její zbytky skopávají pryč ze silnice. Už si vymýšlím výmluvu, že jsem o ní nevěděl a určitě mi cestou spadla na střechu ze stromu. Naštěstí policista udělá něco, co by nás ani ve snu nenapadlo. Vezme polovinu tykve, která ještě jakžtakž zůstala pohromadě, ochutná její dužinu a nabídne nám, že ji máme ochutnat také, protože je zralá a moc dobrá. Ještě si zkontroluje doklady a popřeje nám šťastnou cestu.

Celý den pokračujeme dále na sever. Silnice je samá serpentina, klesání a stoupání, takže naše průměrná rychlost je k uzoufání pomalá.Po nějaké době nás začne zlobit Amálka. Začne svítit dobíjení a po zastavení a vypnutí motoru nejde nastartovat. Tak to budeme moct jet akorát do soumraku. Roztlačíme ji a já jedu, jak rychle to jen jde. Úspěšně doháním dodávku s masem, ale předjet ji se mi nedaří. Tlačí nás čas, zítra musíme dojet k Adéle, se kterou máme domluvené odstavení Amálky ve firmě jejího nastávajícího manžela. Takže nemáme moc na výběr, Adéla zítra večer odjíždí na dovolenou a město Guacarí je ještě daleko. Dodávka stále statečně odolává útokům Amálky a nakonec i do kopce ujede. Nevadí, hlavně, že už nezdržuje. Z 500 km dlouhé trasy ukrajujeme 300 km.

Blíží se večer a my musíme najít místo na zaparkování. Přijedeme do města Timbío. Kroužíme ulicemi, ale nemůžeme na nic rozumného narazit. Při průjezdu jednou levotočivou zatáčkou mi najednou nejde hnout volantem více doleva. Něco tomu dole vadí. Naštěstí se do zatáčky i tak vejdu, ale už si říkám, že je nejvyšší čas to zabalit. Nakonec najdeme pomoc u místních hasičů. Jenže není tak jednoduché u nich zaparkovat. Tedy hasič po mě nechce žádný náročný manévr, ale Amálka zase trucuje a zasekne se jí volant. Snažím se nacouvat do garáže a Honza mi ukazuje, ať točím víc doleva. Začíná víc a víc křičet, aniž by reagoval na můj křik, že to prostě nejde. Nakonec mi sjede ze spojky noha a motor zhasne. Teď je ticho a Honza mi rozumí. Jenže motor nejde nastartovat. Amálku roztlačíme z kopce, ale místa na dvoře není mnoho a tak ani neškytne. Odtlačíme Amálkuv devíti lidech i s chudákem hasičem třikrát nahoru do kopce, abychom ji mohli puštěním z kopce nastartovat. Nakonec úspěšně parkujeme tak, abychom ráno mohli snadno roztlačovat, a pouštíme se do přípravy večeře.

Zatímco hasiči obdivují Amálku a vyptávají se Ivči na to, kde všude jsme byli, Franta s Honzou berou opět montérky a lezou pod auto, aby alespoň provizorně opravili řízení. Začíná pršet, ale i tak Franta za stálého nadávánído jedenácti montuje. Zjistí, že pod chladičem je prasklý držák a zohýbaný silný plech, který překáží táhlu řízení. Plech provizorně narovná heverem. Jenže tím o pár centimetrů nadzvedne i celý chladič. Kvůli tomu teď nejde zavřít kryt motoru se sedačkou. Honza jednoduše oddělá panty a podepře kryt špalkem. Amálka je v rámci možností pojízdná, jen je nutné zítra ráno sehnat svářečku na ten držák.

Poté jdeme spát.

11. DUBNA 2017

Vstáváme v sedm. Ivča odchytává svářeče z vedlejší dílny jdoucího právě do práce. Roztlačujeme Amálku a přejíždíme o blok vedle. Svářeč provizorně opravuje řízení a můžeme se vydat na cestu.

Radost trvá jen do vedlejšího města Popayán. Amálka začíná zpomalovat a nereaguje na sešlápnutí plynového pedálu. Nakonec motor zhasne a Honza zastaví na křižovatce kus za centrem a hned se nás ujímají místní automechanici. Vtipné je, že jeden z nich má vedle zaparkované dvě Felicie a taky se v nich vrtá - Na ulici čistí karburátor. V tu ránu tu tak máme na ulici takovou pěknou českou opravnu. Na motoru se kontroluje vše možné, asi je zase zavzdušněný přívod nafty a kluci se nemohou dostat ke správnému šroubku. Na místě stojíme dvě hodiny.Škodovkářnám půjčí svoji baterii, abychom zkusili nastartovat. Po chvíli přemlouvání motor Amálky naskočí. Baterii vrátíme do škodovky, on nás svým autem dovede do servisu několik kilometrů za městem,kde má lepší nářadí.Tady nám pomůžou odvzdušnit naftové potrubí. Ještě nás upozorní, že to může kdykoliv pozlobit znovua pokračujeme v cestě dál.

Po několika kilometrech začíná motor opět protestovat. Přelezu dopředu s úmyslem zkusit odvzdušnit potrubí za jízdy. Zvednu sedačku, jak jsem zvyklý a prásk! Horní roh sedačky, která teď nedrží na pantech, vyrobí v čelním skle parádního pavouka.

"Do hajzlu, to snad ne!" zoufale křiknu na Honzu, který už raději nic neříká. Motor zhasíná a Honza chtě nechtě musí zastavit na dálnici. Co čert nechce, naproti zrovna stojí policejní hlídka, která v protisměru kontroluje auta. Policista si nás hned všimne. Jde ke mně a na něco se mě ptá. Sice mu jako vždycky moc nerozumím, ale znělo to asi, jako jestli nebudeme potřebovat pomoct sehnat mechanika. Z útrob Amálky se ozve Kuba a anglicky na něj křičí, že to bude trvat pět minut. Pomyslím si, že těch posledních, nicméně Okoun už vyskakuje v montérkách a leze pod Amálku. S Honzou se střídáme v pumpování nafty ruční pumpičkou a Okoun postupně povoluje šroubení na potrubí, aby vzduch vyšel ven. Je to bezvadná práce, jen kdyby motor nebyl rozpálený. I když máme ruku obalenou hadrem, stejně s Honzou schytáme nějaké popáleniny. Roztlačíme Amálku a ta hned chytne. Popojíždíme jen o dva kilometry a zase stejný problém. Znova se odvzdušňuje a dotahuje a po 20 minutách zase jedeme. Po roztlačení naskakuji do auta za jízdy přesně ve chvíli, kdy Honza prudce zabrzdí, takže já proletím celým obytným prostorem a hlavou vezmu do dřevěné přepážky. Mám bouli a naseknutý nos. Už aby to bylo za námi.

Nicméně pozdě odpoledne skutečně dojedeme na benzinovou pumpu u Guacarí. Tady si nás Adéla asi po čtvrt hodině vyzvedne a dovede nás do manželovy firmy na výrobu hnojiv.  Lucka s Ivčou, Jackem a Frantou jedou s Adélou k ní domůdo Bugy. Akorát má jen terénní pickup pro tři lidi, takže se vezeme na korbě. A po dálnici! No těch dvacet kilometrů je zážitek.

Ráno vyzvednou auta z půjčovny na další týden cestování. My ostatní zůstáváme u Amálky a pouštíme se pomalu do vyklizení. Protože už je tma, většinu toho nakonec necháváme na zítra a raději využíváme s Klárou wifi a zálohujeme data. Já pak do noci zkouším oživit její zničený externí harddisk, na kterém jsou veškerá videa z naší expedice.

12. DUBNA 2017

Ráno nám Adéla vypráví, jak ji sem osud zavál. Před polednem se s Adélou rozloučíme. S Okounem se jdeme podívat do města. Ostatní se nejbližším autobusem vrací do Guacarí k Amálce. Nám jede autobus na letiště v Cali až o půl čtvrté odpoledne. Máme si tam vyzvednout dvě auta z půjčovny.

Nuže, po prohlídce města jdeme na autobusové nádraží. Jsme tu o půl hodiny dříve, což nevadí, alespoň máme čas se tu rozkoukat. Jízdenky se tu kupují předem, u přepážek v hale. U žádné ale nevidíme nápis Cali-Aeropuerto, tak musíme improvizovat. Někdo nám poradí přepážku číslo 21. Tady nám potvrdí, že jejich linka na letiště opravdu jede. Koupíme tedy dvě jízdenky, na kterých je vytištěna cílová destinace Cali. O letišti ani zmínka. Třeba to mají rozdělené do pásem. Pokrčíme rameny a nastoupíme do autobusu.

Během cesty se z průvodčího vyklube náhončí. Když někdo vystoupí, hned volá na jiné lidi, jestli nechtějí svézt do Cali. V Palmiře čekáme dobrých dvacet minut, než se mu podaří autobus alespoň zčásti doplnit. A protože řidič zřejmě spěchá, aby dohnal ztracený čas, vysadí nás hned u výjezdu z dálnice na letiště, odkud už musíme jít dva kilometry pěšky.

Dojdeme na benzinovou pumpu, kde se máme sejít s majitelem půjčovny. Jsme tu přesně na čas. Dočkáme se za čtvrt hodiny. Okoun nejdříve prohlédne svoje auto. Mně se zdá jakžtakž v pořádku, koneckonců se od půjčovaných aut nedá čekat žádný zázrak, ale on pořád na něco nadává. Moje auto je na první pohled v relativním pořádku. Vyfotím si kolem dokola důlky v karoserii. Potom si všimnu poloprázdné zadní pneumatiky. Slečnu, která s tímhle přijela, okamžitě vyženu do pneuservisu, aby ho nechala dotlakovat. Za chvíli s tím přijede zpátky, ale mně to nedá. Nasliním prsty a sáhnu na ventilek. Pomalu a jistě se z něj derou bubliny. Tak znovu ukážu směrem k pneuservisu. Napodruhé už je vše v pořádku. Slečna mě ještě upozorňuje, že v autě zlobí alarm. Po delší diskusi, kdy si rozumíme každé páté slovo, podepíšeme všechny náležitosti a zaplatíme. S nově nafasovanými auty se vracíme zpět k Amálce.

Okoun jede podle navigace první. Jsme domluvení, že ho předjedu u benzinové pumpy u Guacarí, kde jsme se poprvé sešli s Adélou. Odtud si cestu pamatuji. Muselo se přes druhou smyčku otočit do protisměru, potom sjet výjezdem přes železniční koleje a asi po kilometru se opět otočit kolem ostrůvku do protisměru a asi po dvaceti metrech odbočit k bráně. U benzinové pumpy visím za Okounem a čekám, kdy na mě zabliká výstražnými světly. Je tma a on to tu asi nepoznává. No nic, předjedu ho a zablikám já. Vypadá to, že se mě drží, i když mezi nás vjede ještě jedno auto. Mineme první smyčku a na druhé se otáčím do protisměru. Okoun nikde. Zastavím ve smyčce a čekám. Blíží se auto a za ním Okoun. Rozjíždím se. V protisměru je hustý provoz, tak naplno šlapu na plyn, abych se snáze vmáčkl mezi rychle jedoucí auta. Potom hned přejíždím do pravého pruhu, kde je volno a já zpomalím tak na 60 km/h. Okouna vidím asi za čtvrtým autem, tak mě snad bude následovat i na výjezd. Odbočím z dálnice a silnicí vedoucí do Guacarí jedu asi kilometr, kde zpomalím, abych se otočil. Samozřejmě blikám doleva. Ale i tak je z toho málem nehoda. Za mnou pískají pneumatiky a přední světla auta za mnou se zastaví u mých levých dveří. Co ten Okoun blbne? A proč jede dál? Nicméně Okoun dorazí na firmu asi půl hodiny po mně.

Mezitím nevěřícně hledím, jak Amálka vevnitř prokoukla. Holky si daly záležet.Pak do večera vymýšlíme plán, jaká místa v okolí navštívíme.

Zapsali Avokádo aJack