Aviou Amerikou 2017 - Jackova skupina poznává Kolumbii II

Spolu s Jackem a jeho pětičlennou posádkou osobního vozu se podíváte po krásách Kolumbie. Tentokrát bohužel bez fotodokumentace, jen s barvitým líčením.

18. DUBNA 2017

Ráno se vydáme s autem kolem města Bugy na západ, směrem k městu Buenaventura. Asi tak dvě hodiny spokojeně jedeme. Potom začínáme objíždět kamiony odstavené přímo na dálnici. To může znamenat jedno jediné - problém. Dojedeme k zátarasu. Tady nám řeknou, že sesuv zavalil dálnici a že to musíme objet přes vesnici Restrepo. Objízdná trasa vede malebnou krajinou, v první polovině i po asfaltu a strávíme na ní o dvě hodiny navíc proti plánu. Po návratu na dálnici projíždíme několikakilometrovými tunely, které urychlují cestu podél řeky a jsou hodny obdivu. Opačný směr je veden na povrchu strmého svahu nad řekou a více se klikatí.

Za tunely odbočíme a vyšplháme se na parkoviště, kde nestojí ani kolo. Jen si tu hraje pár malých černoušků. Nejstarší z nich nás pošle po strmé betonové cestě dolů mezi domky. Je tu placené, hlídané a zastřešené parkoviště. Odtud přejdeme po železobetonové lávce přes dálnici a potom po řetězové lávce přes řeku. Na protějším břehu na nás čeká něco, co se snad nemůže zdát ani v tom nejdivočejším snu.

Je tu malé nádražíčko, tedy spíš železniční zastávka s jednou kolejí na bývalé dráze z Cali do Buenaventury. Vlaky tu nejezdí, ale místní obyvatelé využívají dráhu po svém. Na primitivní dřevěný vozík, který má na dřevěných nápravách natlučená kuličková ložiska místo kol, jednoduše postaví motorku. Ta jede zadním kolem po kolejnici a vozík pohání. Přední kolo má připevněné k vozíku, to jen pro úplnost. V podstatě je to strašně jednoduché, účelné, ale v případě nehody i dost nebezpečné.

Chceme se tímto vozítkem svézt po kolejích do 16 kilometrů vzdáleného San Cipriana. Musíme ale čekat, protože se v televizi zrovna hraje první kolumbijská fotbalová liga a chlapi se kvůli nám dlouho dohadují, kdo nás sveze. Po půl hodině se jeden motorkář obětuje a více než svižnou jízdou nás do cíle dopraví. Motorka přitom řve, ložiska pískají a vozík sebou nezdravě škubne na každém spoji mezi kolejnicemi. Začínáme se modlit, aby z toho dřevěného vehiklu něco podstatného neupadlo. Vítr sviští v uších a vozík jen nadskakuje. Šťastně dorazíme až do San Cipriana. Náš pilot vezme vozík do rukou i s motorkou jako trakař, otočí ho, posadí na koleje a pádí zpátky, aby stihl alespoň závěr druhého poločasu.

My se jdeme porozhlédnout po ubytování. Míjíme penzion, který se nám moc nelíbí. Procházíme dál vesnicí a až na jejím konci se nás ujme jeden pán. Prý má bezvadný hotel a má volné pokoje. Jdeme tedy vesnicí zpátky až do jednoho takového toho penzionu, který jsme tak velkoryse předtím minuli. Asi tu nic lepšího stejně nenajdeme. Pokoj pro nás je docela pěkný, s vlastním záchodem a sprchou, do které se dá dostat buď přes záchod, nebo přes zeď, protože tu chybí stropy. Baví mě představa vylézt si na horní patro postele a pozorovat cvrkot u sousedů. Kuš, přece nejsem šmírák! Dole v přízemí funguje občas, podle nálady, občerstvení, tak si na večeři zajdeme raději do jiné restaurace, přes půl vesnice odtud. Tady nás seznámí s plody, které nikdo z nás nezná, a udělají z nich výborný džus. Večeře je také skvělá. Po večeři se odebereme zpět do penzionu, který má k hotelu daleko.

19. DUBNA 2017

Ráno dojdeme na konec vesnice, kde si pronajmeme plavidla na sjezd řeky. Nic originálního, jen nafouklé duše z pneumatik nákladních aut. Do oka mi padne duše s boulí přes polovinu jejího obvodu. Super, v tom pojedu jak v křesle. Bereme duše na ramena a jdeme asi tak hodinu proti proudu řeky. Potom se Honza ujme úvodní lekce. Hodí si duši na vodu, skočí, přistane na ní břichem a mává na nás. Ostatní si tak nějak vylezou na svoje duše ze břehu také břichem dolů. Jen já si sednu do svého křesla a začnu zjišťovat přednosti a nedostatky. Zaprvé je to velmi komfortní plavidlo. Zadruhé je prakticky neřiditelné, protože do vody dosáhnu sotva jednou rukou a to se ještě musím hodně nahnout, abych mohl pádlovat. Ale co, proud si řekne a řeka nevypadá zrovna divoce.

Jedu středem v proudu, v klidu a pohodě, dokud se řeka nestočí do esíčka a proud nenabere rychlost proti břehu v druhé zatáčce. Navíc je do půlky koryta z pravé strany padlý strom, za kterým se část proudu stáčí zpět do víru. Samozřejmě jako jediný nestačím přepádlovat jednou rukou do levé části proudu a tak mě to pomalu a jistě táhne zezadu pod strom. No co se dá dělat, vylezu na strom, duši hodím přes rameno, seberu gumovou pantofli, co tady přede mnou nějaký trosečník nechal a dám si to znovu. Pěšky přejdu po břehu před první zatáčku, usednu do plovoucího křesla a hurá do toho! Hrabu v proudu na levou stranu a už to vypadá lépe. S pantoflí v ruce už nejsem tak bezmocný. Proud mě hezky táhne doleva a zákeřný vír s padlým stromem nechávám za sebou.

O kus dál si Honza vyleze na břeh a chytí se klacku uvázaného za větev nad tůní. Vyleze po břehu co nejvýš a zhoupne se. Následuje ladný skok do vody. Lucka mě do toho nutí také, ale sama si to zkusit, to s ní nikdo nehne. Doplujeme zpátky do vesnice a duše vrátíme do půjčovny. Dojdeme se ještě na chvíli podívat do džungle. Není tu nic než pár stromů, potoků a vodopádů.

Potom se už sbalíme, zaplatíme za ubytování a odebereme se na nádraží. Panuje tu čilý ruch. Dokonce sem se dvěma motorkami dotáhli kupu železa. Odchytíme si motorkáře s lavičkou na vozíku. Vezme nás hned ještě s dvěma dalšími pasažéry. Tentokrát už nespěchá a jízda je o poznání příjemnější. Po cestě musí vozík sundat z kolejí a i s motorku ho ručně přetlačit kolem jiného vozíku. Ten má na sobě nejen motorku, ale i naviják, s kterým tahá ze svahu dřevo. Operace trvá jen pár minut a můžeme pokračovat dále. Dojedeme do zastávky, vystoupíme si, přejdeme řeku, dálnici a už jsme v autě.

Teď se vydáme rovnou do města Buenaventura. Vjedeme do předměstí, kde to vypadá příšerně. Ještě k tomu tu stojíme v zácpě a ostatní se nestydí předjíždět třeba i po chodníku. Tudy to nepůjde. Raději se otočíme, vrátíme se nějaký ten kilometr zpět a do přístavu s hotely na pobřeží se dostaneme po obchvatu z druhé strany. Je to sice delší, ale mnohem pohodlnější, i když některé pohledy na čtvrť, kterou objíždíme, nás upřímně děsí svojí špínou a zanedbaností.

Ivča po delším úsilí najde slušný hotel za rozumnou cenu. Čeká v hotelu, než dojdeme pro auto, které jsme nechali o několik ulic jinde. Sedneme do auta a stavíme se za náměstím v supermarketu. V něm není nic zvláštního, v podstatě je to stejný supermarket jako u nás. Ale mají tu zvláštní postup při placení. Jedna paní opakovaně platí stále u jedné pokladny a dokola tvrdí, že ti lidé, za které platí, jsou její příbuzní. Takže nejdřív si zaplatí nákup sobě, pak svojí tetě, mezitím se přižene její ségra s košíkem a než to stačí pokladní namarkovat a sečíst, ještě se přižene neteř a dcera, samozřejmě s dalšími plnými košíky. Vybrat si nejkratší frontu tedy nebyla nejlepší volba. Po doplnění zásob dojedeme k hotelu, kde už na nás Ivča netrpělivě čeká. Auto necháme nedaleko odtud na hlídaném a uzavřeném parkovišti.

20. DUBNA 2017

Ráno se vydáme do přístavu. Chceme se dopravit na ostrov. Konkurence mezi dopravci je veliká, stačí si vybrat. Zprvu to vypadá, že tu mají jednotné ceny, ale až úplně na konci řady přepážek jsou dveře a za nimi vpravo je zastrčená agentura, kde je jízdné o poznání levnější. Zřejmě jí ta loď uvázaná u mola i patří na rozdíl od ostatních agentur, jejichž lodě nikde nevidím. Naše loď je sice přistavená u mola, ale ta nakonec odplouvá jinam a s jinými cestujícími, kteří na ní nastoupí z druhého boku z jiné lodi, která má poruchu. S menším zpožděním odplouváme náhradním plavidlem.

Za hodinu velmi svižné plavby jsme na místě. Na mole nás "vítá" jakýsi mladík a nabízí nám zaručeně nejlevnější ubytování na ostrově. Ivča mu ale ze zásady nevěří a odbyde ho s tím, že si umí ubytování sehnat sama. Nasedneme do místního prostředku hromadné dopravy, který tvoří traktor s károu osázenou lavicemi. Odmítnutý mladík nás sleduje na motorce. Náš cíl je jasný - nejhezčí pláž na ostrově. Vystoupíme a mladík dotírá. Ivča se nedá a zřejmě ho někam posílá. Nabídne se nám starší pán. Jeho jednání je o poznání milejší. Jen nám nabídne, že má také možnost nás ubytovat, pokud bychom s tím měli problém. Dál si nás nevšímá, ale začne si všímat onoho mladíka, a to důrazně. K násilí sice nakonec nedojde, ale jejich hlasitý rozhovor slyší i Ivča, která jde před námi k pláži jako první.

Mladík zmizí a my se kocháme výhledem na moře. Po chvíli Ivča dojde za pánem. Jeho hotel je jen pár desítek metrů na kopci nad pláží. Ubytujeme se a jdeme dolů k moři. Nikdo tu není, stojí tu opuštěné židle, stoly se slunečníky a nějaká kárka, možná s občerstvením. U skály se objeví jeden domorodec, který začne předstírat práci, když nás zahlédne. Po chvíli zmizí a začnou se sem hrnout další domorodci, kteří se snaží předstírat čilý turistický ruch.

Raději to tu zabalíme a asi za tři čtvrtě hodiny dojdeme na další a ještě hezčí pláž, kde si nás nikdo nevšímá. Příjemně tu strávíme čas až do večera. Vrátíme se do hotelu, pod kterým už na pláži není ani noha.

21. DUBNA 2017

Vstaneme a znovu obdivujeme výhled na pláž za ranního slunce. Loď nám z přístavu odplouvá až v jednu hodinu odpoledne. Stačí nám se tedy sbalit a opustit hotel před polednem. Pěšky dojdeme do přístavu, odkud nás motorový člun doveze do města.

V občerstvení si dáme pozdní oběd. A po obědě už spěcháme do auta, protože ho máme do pěti hodin odpoledne vrátit. To už sice tak jako tak nestihneme, ale každá hodina se počítá. Hlídač z parkoviště nás už z dálky vítá a je strašně moc rád, že už si jdeme auto vyzvednout. Od včerejší noci u něj totiž houká alarm. Dojdeme k autu a skutečně, stále ještě potichu kňourá. Auto samozřejmě při startování ani nehlesne. Dvakrát ho zkusíme roztlačit, bez úspěchu. Všimne si toho jeden pán, majitel hotelu od naproti a sežene taxikáře, který má startovací kabely dovézt a pomoct nám nastartovat. Jen mu trvá asi hodinu, než se prokouše přes zácpy ve městě. S jeho pomocí auto nastartujeme. Chceme mu zaplatit, ale on se brání, nic nechce a tvrdí, že už dostal zaplaceno od majitele hotelu. A ten už odjel. Tak tedy moc děkujeme za pomoc a odjíždíme.

Nejdříve chceme jet přes Bugu a Guacarí, abychom vyklidili věci z auta. Jenže sesuv stále brání v cestě a nám nezbyde, než jet přímo do Cali, kam máme vrátit auto. Objížďka přes Restrepo už vůbec nepřipadá v úvahu, potmě bych ji opravdu absolvovat nechtěl.

Do Cali přijedeme kolem osmé hodiny večer. Zaparkujeme na benzinové pumpě u autobusového nádraží. Věcí máme hromadu a tu je nutné přestěhovat na chodník. Další věcí je utřít bláto z blatníků, památku na průjezd zabahněným tunelem na cestě do Tatacoy. Majitel si přebere auto bez problémů a zbytečných otázek.

Ivča s Luckou zatím shání někoho na odvoz nás a našich věcí do Guacarí k Amálce. Nikdo tím směrem ale nechce jet. Nakonec odchytnou na autobusovém nádraží linkový autobus. Ten přijede na pumpu k našim věcem. Těmi zarovnáme celý kufr autobusu. Autobus nás vysadí na obchvatu u Guacarí a ty dva kilometry musíme se všemi těmi věcmi dojít potmě pěšky.

22. DUBNA 2017

Ráno odjedeme autobusem do Bugy. Adéla na nás čeká a vezme nás sebou na svoji plantáž, do El Dorada. Nevím, kam ho chodí hledat všichni ti, kdo o něm zpívají a básní, vždyť je to tady! Jen se tu musí makat. Adéla nás provede plantáží a česky se svým typickým pražsko-punkovým přízvukem nám vysvětlí, jak se tu pěstují banány a káva. Potom nás ubytuje v krásném domě u plantáže a odjede.

Přijíždí Alejandro. Opět nás provede po plantáži, aby nám anglicky povyprávěl, jak se pěstují banány a káva, protože Adéla nám určitě neřekla všechno. Potom, abychom se nenudili, nafasujeme lopaty a ve vypuštěném rybníku začneme plácat na vnitřní stranu hráze. Alejandro totiž potřebuje pohodlnou pěšinu k lovení ryb. Co bychom pro něj neudělali. Jen Vendy, která je menší než lopata, raději tahá lopatu plnou bahna za sebou.

Večer si usmažíme platanos (druh banánů určený ke smažení) tak, jak nám správce ukáže. Po banánových hodech si dáme pár her Honzovy oblíbené střílecí karetní hry a už se nemůžeme dočkat zítřka.

23. dubna 2017

Ráno nás čeká ukázka sklizně banánů. Správce a zahradník v jedné osobě se s mačetou vrhne na banánovník. Marně se ohlížím po štaflích, na které by vylezl a trs banánů sundal. Barbar, on seká, seká a pokácí celý banánovník i s trsem. Banány, které stačily zežloutnout, nám rovnou rozdá. Převoz do supermarketu by nevydržely. Zbytek trsu doveze na vozíku k vaně, kde ho rozdělí na menší kusy a ty důkladně umyje ve vodě. Potom už je jen narovná do beden a tím jsou připravené k expedici.

Poté se přesuneme na kávovou plantáž. Každý nafasujeme dřevěný škopek, který si provázkem uvážeme za pas. Honza sklízí tak pilně, že si ho tu chtějí nechat. Lucka ho netrumfne, ani když jí do škopku vysypu výsledek mého paběrkování. Natrhané bobule poté putují do stroje, který je zbaví svrchní slupky pomocí proudu vody a rotujícího děrovaného válce. Pak káva putuje na sušárnu, kde se zbaví dalších vrstev slupek. Pražírnu tu nemají, prodávají ji surovou k dalšímu zpracování.

Odpoledne dojdeme na autobus, který nás sveze do Bugy a odtud jedeme minibusem do Guacarí, k Amálce. Večer si balíme všechny věci do letadla. Musíme se vejít do limitu váhy 18 kilogramů na velkém zavazadle a 5 kilogramů na zavazadle příručním. Obětuji děravou nafukovací karimatku a děravý stan. Asi třikrát běžím na firemní váhu. Krosnu mám těžkou přesně 18 kilogramů, malý batoh má jen 4,5 kilogramů s tím, že budu mít na sobě pohorky, kalhoty, mikinu, svetr a péřovou bundu.

24. dubna 2017

Ivča s Luckou se s námi loučí, dnes už jedou taxíkem na letiště. Ráno vyklízíme Amálku. Přijde za námi mistr a prosí nás, jestli bychom Amálku nepřeparkovali. Což o to, ochota by byla, ale Amálčiny baterie jsou v háji a nemáme jak nastartovat. A z měkkého štěrku ji neroztlačíme. Mistr nelení a pošle k nám údržbáře s malým náklaďáčkem. Po hodině manévrování, propojování kabelů, čištění kontaktů a dalšího přemlouvání si Amálka dá říct. Mistr ji nechá zaparkovat za halou v záhoně s ananasy. S Honzou sházíme náhradní kola ze střechy, která narovnáme do uklizené Amálky.

Po poledni přijíždí Adéla. Nad přejetými ananasy mávne rukou, stejně se jim tu nedaří. Po kontrole chodu firmy nás vezme do Bugy. Jdeme se podívat do zdejšího parku. Cestou omrkneme dvě děla značky Škoda, která tu zdobí vjezd do kasáren. Součástí parku je bikepark, o který se zasloužil právě Alejandro. Městský park je poměrně rozlehlý a slouží nejen dětem ke hraní, ale i ostatním ke sportu i odpočinku.

Po procházce parkem se definitivně loučíme s Adélou. Vracíme se mikrobusem k Amálce. A dáme si poslední hru Honzovy střílecí karetní hry.

25. dubna 2017

Ráno si jdu odskočit a začíná se mi dělat poněkud nevolno. Průjem jako blázen. Navíc mi do stažených kalhot skočí myš mezerou pod dveřmi. Jak se leknu a reflexivně ji nakopnu, kalhoty to nevydrží. Zip je vejpůl a už se nedá zapnout. Mám radost, letadlem budu muset letět v teplákách se čtyřmi bílými proužky a ten průjem asi také neřekl poslední slovo.

Čekáme na objednaný taxík. I když má dvacet minut zpoždění, tak nic neřeší a jede silnicemi kolem dálnice, aby se vyhnul placení mýta. Nakonec nás ale na letiště v Cali doveze včas, takže v mých očích jako profesionál ví, co dělá. Hned se ženu na váhu se svojí krosnou. Je to dobré, přesně 18 kilogramů. Malý batoh má přesně 4,5 kila, tak si do něj dovolím koupit ještě půlkilové balení kvalitní zrnkové kávy ze zdejšího kraje, tedy z Valle de Cauca. Je dost možné, že v něm bude pár zrnek od Adély.

Těsně před odbavením do letadla ještě vyhledám onu místnost. Po odbavení a usednutí do sedadla se modlím, aby tu letadlo dlouho nestálo a co nejdříve dosáhlo svojí letové hladiny. Očima hypnotizuji příkazovou kontrolku zapnutí bezpečnostního pásu. Je to nekonečné a mě polévá horko. Začínám se třást. Ozve se pípnutí, kontrolka zhasne a já běžím na nejbližší toaletu v letadle. Uf, to bylo o fous. Vyšlo to, tento úspěch mě zahrnul pozitivní náladou neb mě čekají ještě čtyři přestupy.

Přistáváme v Bogotě. Po přistání ihned vyhledám onu místnost. Honza mi zatím sundá u výdeje zavazadel krosnu z pásu. Máme čas asi čtyři hodiny na přestup do letadla na Floridu. Honza s Vendy využijí čas k obědu. Mně musí stačit džus. K mému překvapení si koupím ledovou tříšť. No, tak po ní mi určitě lépe není.

Odbavení k letadlu na Floridu už tak rychlé není. Je nutné absolvovat dvojí sérii otázek typu: "Kam jdeš, co jsi tam dělal, potkal jsi někoho, dal Ti něco nebo Ti aspoň něco řekl?"

Po odpovědích znějících: "Ne, ne, ne, ne, ne," pokračuji dále. Ještě pak pomůžu Honzovi s Vendy, aby tu angličtinu nemuseli louskat moc dlouho. Jinak se do letadla dostaneme všichni tři bez problémů.

Let přes Karibik do Fort Lauderdale probíhá v klidu. O přijímací hale se to ale říci rozhodně nedá. Připadám si tu jak krysa v bludišti. Chodby jsou tu velmi úzké a haly rozdělené páskami do cikcak cesty, aby se do fronty vešel co největší dav. První odbavení probíhá automaticky. S automatem se dá anglicky dorozumět, takže vyplním dotazník, kde moje odpovědi jsou samozřejmě záporné. Otisky prstů také projdou. Jen to focení se nějak nedaří. Nastavím si obličej podle obrazovky v automatu, kliknu a nevidím. Když se rozkoukám, tak na mě bliká, že si to mám zopakovat. Výsledek mého snažení se utápí ve světle, někde na fotce tuším obrys mojí hlavy. Zkusím to podruhé a zase. Záblesk, nevidím, a zase to na mě hlásí chybu. Po třetím pokusu mě automat pošle na kontrolu obsluhovanou personálem. Honza s Vendy dopadnou úplně stejně. Tady opět odpovím ne, ne, ne, ne, ne. Zase otisky prstů a nová fotka. Navíc se mě celník zeptá, cože jsem to v té Kolumbii dělal. "Turistiku, prosím," a dál to nerozvádím. Jen se zmíním, že pokračuji do Stockholmu a strašně spěchám. Dál už mě nezdržuje, orazítkuje mi pas a pouští mě dál.

A další kontrola. Tady se mě ptají: "Kam jdeš, co jsi tam dělal, potkal jsi někoho, dal Ti něco nebo Ti aspoň něco řekl?"

Odpovídám: "Ne, ne, ne, ne, ne," a jdu dále. U pásu na výdej zavazadel hystericky křičí žena a spílá nám, kde tak dlouho jsme a ať si koukáme zavazadla převzít. Na diskuze není čas a její výlevy přecházíme mlčením. Vymotáme se z haly a po pár dotazech na místní zřízence se konečně dostáváme do odletové haly. Za čtvrt hodiny začíná odbavení do letadla. To je tady moje jediná příležitost si ulevit. Pak už se brána ke vstupu do letadla otevírá.

Letíme přes noc a já v polobdění a polospánku sleduji norský dokument o tamních specialistech na vyprošťování kamionů v zimě. Občas si klepu na čelo, o co se snaží, ale lidský stres dokáže leckdy zbytečně i ocelová lana trhat.

26.dubna 2017

V poledne přistáváme ve Stockholmu. Tady se loučím s Honzou a Vendy. Přestupují na let přes Německo. Mně letí spoj až zítra ráno. Původně jsem plánoval návštěvu Stockholmu, ale na to se ani zdaleka necítím. Zalezu do takové menší haly v suterénu, kam téměř nikdo nechodí.

Je tu pár lavic, úschovna zavazadel s kurýrními službami a hlavně záchody. Těžkou krosnu nenápadně strčím pod lavici. Málo platné, po třetím odskočení už u ní stojí policista a ptá se mě, jestli není náhodou moje a jestli jsem celou dobu u ní. Pravdivě mu odpovím a on mě jen slušně požádá, abych se od ní opravdu nevzdaloval, jinak bude muset vyhlásit poplach. S večerem si lehnu na lavici a za občasného běhání s krosnou na onu místnost spím až do rána.

27. dubna 2017

Ráno se probudím a volím zrychlený přesun do odbavovací haly co nejdále odtud. Odbavení je jednoduché, teď už jsem v Evropě a nastupuji na let do Malmö.

V Malmö čekám na stroj, který poletí do Ruzyně. Dle letového řádu čekám čtyři hodiny. Je tu na čas. Hlavou se mi honí, že to naše letadlo je docela malé. Aspoň bude let veselejší. Sednu na sedadlo, kouknu z okna, a co nevidím? Vrtule! Do čeho jsem to vlezl?! Po hodině po vzletu za stálého hrkání ignoruji zákaz odpoutání bezpečnostních pásů a běžím na záchod. Letušky neprotestují a v klidu dál obsluhují pasažéry. Letadlo hladce přistane na ruzyňském letišti a tím moje anabáze končí. Jsem rád, že to čtenář dokázal dočíst až sem a kdo ne, tomu se nedivím.

Zapsal Jack