Aviou Amerikou 2017 - Avokádova skupina poznává Kolumbii I

Spolu s Avokádem a čtyřčlennou posádkou miniautíčka se vypravíme za krásami Kolumbie, mimo jiné oslavíme Velikonoce v místním i našem stylu, svezeme se na šíleném vozítku a poznáme endemický druh palmy.

13. DUBNA 2017

Ráno vstáváme v sedm a balíme věci do aut. Ještě si děláme společnou fotku u Amálky a poté už první skupina, tedy Ivča s Luckou, Jackem, Honzou a Vendy odjíždí pryč.

My ještě chvíli balíme a po deváté i my odjíždíme směrem na jih do Popayánu.

Sto padesáti kilometrová cesta přes hory celkem utíká. Zastavujeme jen u početných mýtných bran a jednou nás také staví vojáci. Divíme se, co se děje, ale jen vybírají „dobrovolné“ příspěvky na své zraněné kolegy. No nevím, kolik je v tom dobrovolnosti, když má druhá strana maskáče a samopal, ale raději jim dáváme 10.000 pesos a jedeme dál.

Kousek před Popayánem zastavujeme v nádherném kempu Eco parque Rayos del Sol. Noc stojí 15.000 pesos na osobu a je tu horká voda, společenská místnost s kuchyňkou i wifi. Stavíme stany a vyrážíme do města. Zde se právě konají největší velikonoční slavnosti v celé Kolumbii.

Auto parkujeme kousek od centra naproti policejní stanici. V přilehlém parku se koná food festival, takže se jdeme podívat. Připadám si, jako bych se objevil v Holešovicích, všude bílé stany s výborně vypadajícím jídlem. Dávám si nejdřív parádní gulášek a jako desert pár klobás s bramborem. Před čtvrtou pěkně nacpaní konečně vyrážíme do města. U historického mostu, navštěvujeme úžasné muzeum zřízené v nejhonosnější koloniální budově. U vstupu se nás ujímá příjemný anglicky mluvící průvodce a zdarma nás po muzeu provádí.

Poté pokračujeme ulicemi starého města. Ne nadarmo se o Popayánu říká, že je po Cartageně druhou nejhezčí ukázkou koloniální architektury v Kolumbii. Všechny místní kostely včetně hlavní katedrály jsou nacpané lidmi, přípravy na Velikonoce jsou v plném proudu. Zjišťujeme, že večerní procesí vyráží každý den v osm večer od jiného kostela, dnes je to kostel San Francisco.

Čas do osmi si nejprve krátíme procházkou na kopeček nad městem, ze kterého je super výhled a je tu spousta lidí odpočívajících na zeleném trávníku.

Od sedmi do osmi pak sedíme u krámku pod kopcem a popíjíme pivko. Hraje nám k tomu trio místních muzikantů. V osm se přesouváme před kostel San Francisco. Už je tu pěkný nával. Z kostela se postupně vynáší veliké sochy představující výjevy z křížové cesty. Nejtěžší kousky mají přes 600 kilo a nese je osm chlapů.

Do průvodu se postupně zařazuje policejní kapela, vojenská kapela, pěvecký sbor a místní filharmonie. Někteří muzikanti, jako třeba houslisté, jdou velice pomalým krokem, ostatní jsou táhnutí na velkém kolečkovém praktikáblu. Dost Kolumbijců si s námi chce povídat a mají evidentně radost, že se přišli podívat i nějací cizinci. Většinu času nakonec kecáme s kolumbijským mariňákem, který má dva roztomilé syny. Ten starší, čtyřletý, umí anglicky lépe než František a hrdě nám vyjmenovává všechny možné tvary, barvy i druhy ovoce.

V deset se přesouváme ulicemi a nadbíháme tak celému průvodu. Do půlnoci kolem nás tak průvod prochází ještě jednou. Určitě to za dlouhé stání stojí, vše je perfektně vymyšlené a je zajímavé sledovat, jak to Kolumbijci prožívají. K autu přicházíme až po půlnoci a před jednou jsme v kempu, kde rovnou padáme do stanů.

14. DUBNA 2017

Ráno na záchodě potkávám dvě paní z Čech. Jsou dost překvapené, když je zdravím „dobré ráno“. Mě to nepřekvapuje, protože jsme si včera volali s Bobem z cestovky Pangeo a doporučili jsme mu tento kemp. Bob nám slíbil, že se na nás přijedou podívat. Dost ho zajímá naše cestování s Amálkou a už nějakou dobu jsme byli v kontaktu přes emaily.

Po odjezdu Bobova autobusu si balíme stany, znova nakládáme naše mini autíčko až po strop a vyrážíme zpět na sever. Po dvou hodinách jízdy zastavujeme v Cali v obchoďáku. Já potřebuji nakoupit kolíky ke stanu, které jsem zřejmě někde ztratil a ostatní dokupují jídlo. Také se ve food courtu stavujeme na oběd.

Poté už pokračujeme přes vysoké hory směrem na město Buenaventura. František dost řeže zatáčky, ale i tak se mi daří na chvíli po vydatném obědě usnout. Před setměním přijíždíme do vesničky Cordoba, odkud vyrážejí po bývalé železnici drezíny do známé osady San Cipriano. Už padá tma, takže se ubytujeme v jediném místním hotelu. Cena je docela příznivá, 50.000 pesos za dvojlůžák. Hotel je fakt krásný, vypadá to, že musel být dostavěn letos. Na pokoji je pohodlná postel, plochá televize a koupelna vypadá jak z katalogu. To bych v Kolumbii fakt nečekal.

15. DUBNA 2017

Budíček máme na sedmou, abychom mohli už v osm vyrážet do San Cipriano. Pod okny vidím, že se na železnici řadí motorko-drezíny. Jedná se o dřevěnou paletu s kolečky, na které je předním kolem postavená motorka. Zadní kolo motorky je položené na kolejnici a tak celou soustavu pohání. Někdy jsou připojeny i „vagonky“ z dalších palet na kolečkách. Na tento vynález přišli místní poté, co byla železnice nahrazena novou dálnicí a některé vesnice jako právě San Cipriano zůstaly zcela odříznuté od světa.

U okýnka platíme 11.000 pesos za osobu za zpáteční jízdenku a už nasedáme s osmi dalšími lidmi na dvě palety spřažené za sebe. Motorka se rozjíždí plnou rychlostí vpřed. Protože trať je jen jednokolejná, v ostrých zatáčkách docela přemýšlím, jak mají vymyšlené zabezpečení, abychom se s nikým nesrazili. Naštěstí během 16 kilometrů nikdo proti nejede a nějakým zázrakem ani jedna z palet nevykolejí, takže my bez újmy přijíždíme do San Cipriano.

Vesnička je docela turistická, dost mi to připomíná jihovýchodní Asii. Prakticky jsou zde jen restaurace, obchody se suvenýry a půjčovny nafukovacích duší, na kterých jde sjíždět přilehlá řeka. Dáváme si procházku do pralesa k pěkným vodopádům a na konci stezky se koupeme v průzračné vodě. Kluci si půjčují nafukovací duše a zpět do vesnice splouvají. Já s Klárou neseme batohy po souši. Ve vsi si pak k obědu dáváme vynikající rybu přímo z řeky.

Po druhé hodině jedeme zpět do Cordoby. Hned za první zatáčkou se proti nám vyřítí motorka. Náš řidič prudce brzdí a zastavuje akorát tak, aby se palety nesrazily. Za protijedoucím řidičem se objevuje ještě asi pět dalších. Bez keců sundavají svoje stroje z kolejí a my kolem nich projíždíme. No, aspoň mám jasno v tom, jak je trať zabezpečena. Nijak! Zbytek cesty sedím jen na kraji sedačky připraven v padesátikilometrové rychlosti případně vyskočit do škarpy.

Z Cordoby rovnou vyrážíme zpět do vnitrozemí. Po sedmdesáti kilometrech jízdy do kopce přijíždíme k jezeru Calima. To by mělo být prvotřídní destinací na windsurfing, což si František nemůže nechat ujít. Po chvíli hledání nacházíme kitovou a windsurfingovou školu. Franta si ještě na hoďku před setměním půjčuje surf a jde si zajezdit. My zatím zevlujeme na terase. V půl sedmé už je tma, takže se přesouváme do nedalekého campu „Berlin“. Za osobu ve vlastním stanu platíme 13.000 pesos. Večer jdeme na pivko na terasu nad kempem.

16. DUBNA 2017

Dopoledne si František bere auto a jede se znovu podívat do windsurfingové škole. Podmínky ale nejsou optimální a cena je dost vysoká, takže na ježdění dneska kašle. V restauraci u kempu si dáváme vynikající oběd a poté vyrážíme dále směrem na město Armenia.

Už za tmy přijíždíme do městečka Salento, kde zastavujeme nakoupit vodu a doplnit pár zásob. Kousek od obchodu vidím dvůr, ve kterém stojí několik dodávek prodávajících jídlo. Vše vypadá krásně čistě a moderně, takže se stavujeme i na večeři a dáváme si jídlo u food trucku s kolumbijskou kuchyní.

Poté pokračujeme do vesničky Cocora ve slavném údolí Vale de Cocora. Roste zde endemický druh palem dorůstajících se až do výšky 60 metrů. Za tmy hledáme camp, ale vesnička je úplně mrtvá. Nakonec nacházíme ceduli camping u jednoho z eko hostelů, parkujeme auto a stavíme si stany na malé louce.

17. DUBNA 2017

Ráno nás budí psí štěkot a vrčení hned vedle stanu. V Jižní Americe jsem se ale naučil, že co přes plátěnou stěnu stanu zní minimálně jako rotvailer, často bývá malý jezevčík, ale i tak se nám ze stanu nikomu dvakrát nechce. Chvíli se s Frantou a Vojtou přes stěny stanů dohadujeme, kdo půjde první čůrat. Nakonec vylézáme skoro zároveň. Venku je velký vlčák a několik dalších psů, ale jak nás vidí, přestávají na sebe štěkat a s vrtícími ocasy nás běží přivítat. Zřejmě jsou na lidi zvyklí.

Děláme si snídani. Mezitím přichází majitel kempu a kasíruje nás o 15.000 pesos za osobu. Poté přeparkováváme auto na hlídané parkoviště o 200 metrů dále (10.000 pesos za 12 hodin), balíme batohy a vyrážíme na trek.

Na konci vesničky potkáváme partu mladých lidí z různých států Evropy. Ptají se nás na cestu a nakonec jdou celým údolím s námi. Jen na nás koukají dost divně, když Vojta zvedne vítězoslavně velký uschlý palmový list a vyšupe Kláru. Je totiž velikonoční pondělí. Následně Kláru vyšupeme i já s Františkem, jelikož má pro nás připravena Kinder vajíčka a bez absolvování celé tradice nám je odmítá vydat.

U první chaty se turistická stezka vrací zpět do vesnice. My jdeme s velkými batohy dále do hor. Bohužel cesta se rapidně zhoršuje a po kilometru už se prakticky jen brodíme bahnem. Ze začátku se snažíme moc nezamazat a různě bahno obcházíme, ale dost dobře to nejde. Místy spíš lezeme po čtyřech a i tak máme bahno až po kolena a v botách samozřejmě mokro. Kláru bolí koleno, takže jsme pomalejší než Vojta s Frantou. Po šesté se stmívá a my stále nemůžeme najít vhodné místo na stanování, všude je prudký svah a dvacet čísel mazlavého bahna. V půl osmé vycházíme nad linii lesa a v kopci vidíme světýlka. Vojta s Frantou zřejmě našli místo na stan. Sice je dost nakloněné, ale alespoň je v rámci možností suché. Úplně zmrzlí stavíme Jurka, Klára ještě rychle vaří vajíčka s párkem a tuňákem a úplně vyčerpaní jdeme spát.

18. DUBNA 2017

V noci moc nespím a tak slyším ve čtyři Frantu, jak se balí a vyráží na nedalekou sopku Nevado del Tolima. Psychopat. My vstáváme kolem osmé. Venku je hustá mlha a poprchává. Balíme úplně mokré stany a navlhlé oblečení. Asi nejhorší je lézt do mokrých totálně zabahněných trekových bot.

Vyrážíme po hřebeni nad námi. Mraky se trošku roztrhávají a my přicházíme k Rifugiu La Primavera. Je to spíš jednoduchý statek, v němž místní rodina ubytuje turisty a organizuje výlety na koních. Objednáváme si čaj, ale místo něj dostáváme kafe. Ani po čtyřech měsících zřejmě naše španělština není ideální.

Kousek za statkem k nám přibíhá krásný velký pes a přidává se k nám. Ani se nedivíme, to je v Jižní Americe běžné. Vojta ho pojmenovává Žeryk. Vystupujeme do sedla ve výšce 4.000 m.n.m. a poté už začíná sestup. Po cestě do vedlejšího údolí nejezdí tolik koní, takže vypadá o hodně lépe než včerejší bahniště.

Rozhodujeme se dnes dojít až dolů do vesnice, takže celý den pochodujeme. Postupně zase scházíme do lesa. Po šesté musíme vybalit čelovky. Těsně před vesnicí jsou dva hluboké brody. Ani nesundavám boty, alespoň se trošku umyjí. Po sedmé jsme u auta. Do Žeryka se bohužel pouštějí místní psi, takže někam odbíhá. Nejhůř to nese Vojta, který se s ním mezitím stihl skamarádit a plánoval, jak se s ním po návratu podělí o svoje párky. Přejíždíme zase do vedlejšího kempu, stavíme stan a v přístřešku si vaříme večeři.

19. DUBNA 2017

V půl druhé ráno přichází František. Samozřejmě se mu podařilo samotnému vylézt po sněhu a ledu až na vrcholek Tolimy a je úplně zničený a dehydratovaný, jelikož byl přes 20 hodin na nohou a vzal si sebou málo pití.

Ráno vstáváme později až po osmé a balíme věci. Franta je grogy, takže sedám za volant a jedeme zpět k Amálce. Zde jsme po poledni. Celé odpoledne trávím tím, že si balím batoh. Podle váhy bych se měl snad akorát vejít do 18 kilového limitu. Poté se loučím s Vojtou, Františkem a Klárou a nasedám do auta. V Cali ho mám v pět hodin vrátit do půjčovny a poté už tam zůstanu, jelikož pozítří ráno odlítám z Cali do Bogoty.

Zapsal Avokádo