Aviou Amerikou 2017 - Camino de la Muerte a Isla del Sol

Spolu s Jackem a Avokádem se tentokrát podíváme velmi okrajově do La Pazu, sjedeme na horských kolech do pralesa po Cestě smrti a navštívíme incké památky na Slunečním ostrově v jezeře Titicaca.

5. BŘEZNA 2017

Ráno všichni vyrážejí do La Paz, jen já s Jackem zůstáváme v Amálce. Jacka bolí záda a já si netroufám se vzdalovat od záchodů na více než dvouminutovou vzdálenost.

Večer se všichni vrací z města. Na zítřek domluvili sjezd na horských kolech po „silnici smrti“.Já bych to rád dal taky, takže se raději odkládám do spacího místa nad kabinou Amálky a odpočívám při koukání na hvězdnou bránu. Pořád mi není vůbec dobře. Naštěstí už trošku zabral Ercefuryl, co mi naordinovala Klára, takže alespoň v noci nemusím nikam běhat.

(Pokud vás zajímají krásy La Pazu, můžete si o tom přečíst v Klářině blogu:http://kutacova.blog.idnes.cz)

6. BŘEZNA 2017

Ráno vstáváme na půl sedmou, jelikož už v půl osmé nás má vyzvednou agentura organizující sjezdy „silnice smrti“. Celodenní výlet stojí 300 bolivianů na osobu a zahrnuje půjčovné moderního horského kola, chráničů, helmy, oblečení, dopravu dodávkou a sjezd za doprovodu dvou průvodců.

Nejprve jedeme dodávkou vyzvednout kola. Poté pokračujeme do agentury, kde fasujeme chrániče, helmy a oblečení. La Paz z auta vypadá jako naprosto šílená spleť strmých uliček šplhajících po okolních kopcích, které mají často přes 5.000 metrů. Město ale zároveň působí velice malebně a fotogenicky, docela mě mrzí, že jsem si ho včera neprohlédl.

V devět už vyjíždíme z města. Přejíždíme sedlo ve výšce 4.600 m.n.m. a venku vydatně prší. „Silnice smrti“ je cesta spojující město La Paz nacházející se ve výšce přes 4.000 metrů s bolívijským pralesem položeným o 3.000 metrů níže. Je ostře vykrojena do prudkých úbočí šestitisícových hor a zcela na ní chybí svodidla. Až do roku 2006, kdy byla postavena nová bezpečnější asfaltová cesta ve vedlejším údolí, byla silnice smrti hojně využívána a údajně na ní umíralo 200 až 300 lidí ročně, když se jejich vozidla zřítila do několikasetmetrových propastí. Od dokončení nové silnice je tato původní cesta využívána hlavně outdoorovými agenturami organizujícími adrenalinové sjezdy na kolech. Cyklistů se tu údajně zabilo od té doby osmnáct.

My sjezd začínáme v horní části silnice, která je vyasfaltovaná a jezdí po ní běžný provoz. Vybalujeme kola, oblékáme se a v dešti sjíždíme prvních 20 km po asfaltu. Krásně se tak seznamujeme s koly a trošku se otrkáváme. V dešti občas přes brýle není vůbec nic vidět. Po této první části nandaváme kola zpět na auto a průvodci nás vyváží několik kilometrů do kopce, abychom nemuseli šlapat.

Zde už nás čeká odbočka na pravou původní silnici smrti. V dešti se řítíme po hliněné cestě, nicméně ohromné propasti pod sebou pouze tušíme, jelikož většinu cesty jedeme v mracích a kolem není nic vidět. Projíždíme pod vodopády, případně se brodíme přes potoky. Občas zastavujeme na focení.

Po hodině a půl sjíždíme k zastávce, kde si dáváme půl hodiny odpočinku a dostáváme malou svačinku. Poslední část sjezdu už není tak prudká a místy dokonce musíme šlapat. Celkem po třech a půl hodinách dojíždíme k hotelu v údolí nacházejícím se v nadmořské výšce 1.300 m.n.m. Zde ze sebe shazujeme všechno zablácené oblečení a dáváme si veliký oběd podávaný formou bufetu. K dispozici máme také sprchy, které sice nejsou ani náhodou teplé a ani tlak není nijak zázračný, ale lepší než nic.

Ještě hodinu se vyhříváme na slunci a poté už naskakujeme do dodávky a naši průvodci nás vezou zpět do La Paz. Nová cesta se vine stále do kopce. Jednou zastavujeme na focení, ale jinak stoupáme bez přestávky. Před šestou jsme už zase přes 4.000 metrů a v sedm zastavujeme v agentuře, kde dostáváme fotky a videa ze sjezdu na flash disku. Za tmy nás průvodci vezou zpět na letiště.

Banda si Cestu smrti užila. Jen Ivča hlásí, že na kole nechtěně prodělala salto mortale, ale odnesla to jen drobnými oděrkami.

7. BŘEZNA 2017

Ráno má Honza budík už na pátou, jelikož se chce vyhnout ranní špičce v ulicích La Paz. Já se probouzím kolem osmé v již jedoucím autě. Venku leje a mě se chce na záchod. Honza zastavuje ve vesničce u stánku s občerstvením. Celá posádka vystupuje z Amálky a prakticky všichni si u místní babičky objednávají rybu. Je to trošku nezvyklá snídaně, ale paní nic jiného nevaří. Holt je poznat, že už jsme u jezera Titicaca.

Obkroužíme malebné Lago de Humaimarca, kde nás nemine jeden přejezd trajektem. Tedy trajekt je silné slovo, jsou to spíš takové větší dřevěné necky, ale uvezou i autobus. Honza na ně najíždí pozadu, aby pak na protějším břehu nemusel couvat do strmého svahu. Přitom předním kolem málem zapadne na pokyn kapitána do díry mezi fošnami, protože kapitán nestíhá sledovat obě kola současně.

Klikatými serpentinami vyjedeme na kopec na druhém břehu a zastavíme se na vyhlídce. Pohled na jezero nenechá nikoho chladným. Dokud nezačne pršet. Nastal čas dojet do cíle dnešní cesty, městu Copacabana na břehu jezera Titicaca a dáváme si rozchod.

Na hlavní turistické ulici se mi daří sehnat pár pohledů a odeslat je na místní poště. Taky si dáváme v místní vývařovně celkem dobrý hovězí plátek za devět bolivianů. Městečko je příjemné, takže zbytek odpoledne trávím střídavě v Amálce a procházením si uliček obsypaných kavárnami a obchůdky se suvenýry. Rovněž si za 30 bolívianů kupujeme lístky na loď na Isla de Sol, kam bychom rádi vyrazili zítra. Během odpoledne přeparkováváme Amálku na dvůr jednoho domu u jezera. Zde můžeme za 20 bolivianů na noc parkovat a používat sociální zařízení umístěná na dvoře.

Večer se šplháme na kopec nad městečkem. Na vrchu je několik křížů a je odsud úžasný výhled skoro na celé jezero Titicaca. Mraky se navíc roztrhaly a je krásné světlo na focení.Při cestě zpátky dolů si nás odchytí Klára s Vojtou a všem rozdají diplomy, každému podle zásluh.Cestou k Amálce se zastavujeme na večeři ve stánku u jezera. Dáváme si samozřejmě opět rybu.

8. BŘEZNA 2017

Ráno vstáváme v sedm, abychom byli ve čtvrt na devět v přístavu. Už je tu spousta dalších turistů mířících na Isla de Sol. Naloďujeme se na jednu z malých lodiček a vyrážíme.Počasí moc nepřeje, drobně prší a na horní palubě se vezou jen ti odolnější, nebo kdo přišel pozdě. Na spodní palubě je plno. Klára sedí strnule vedle Kuby a krve by se v ní nedořezal. Plavba trvá dvě hodiny. Lodě konkurenčních společností už jsou dávno v cíli. Náš kapitán nespěchá a raději šetří palivo. Nebo si všiml Kláry a šetří tedy ji.

Nejprve loď zastavuje na jižním cípu ostrova, ale my pokračujeme až úplně na sever.Přistaneme v Puerto Norte avystupujeme ve vesničce Challapampa, odkud začíná „trek“ přes ostrov.Počasí za tu dobu ukáže svoji přívětivější tvář. Slunce vyleze zpoza mraků a začne nás do zlatova opékat. Není divu, když se stále pohybujeme v nadmořské výšce kolem 4000 metrů.S bolavými zády neriskuji a vracím se do přístavu. Ostatní jdou přes celý ostrov do přístavu Puerto Sur.

Šplháme na hřeben vinoucí se přes celý dlouhý ostrov a obdivujeme incké památky. U zbytků osídlení nesmí samozřejmě chybět ani velký kámen, kde údajně docházelo k lidským obětem. Cesta přes ostrov je dlouhá deset kilometrů. Míjíme tři výběrčí místa, na kterých postupně platíme patnáct, patnáct a deset solů „mýtné“.

V půl čtvrté jsme na jižním cípu ostrova. Tam už dávno přijela loď vezoucí Jacka.Jdu na břeh a hned po mně chtějí vstupné. A to si chci koupit jen nanuk. No co, budiž, obětuji 77 korun vstupného na břeh a zamířím k občerstvení. Levné to tu zrovna nemají, ale co můžu očekávat od tohoto turisticky vyhlášeného místa. Obal na nanuku láká čokoládovou polevou plnou ořechů. Mňam, to si dám. Za 40 korun to bude stát za to. Trhám obal a nestačím se divit. Cosi hnědého rozbředlého se sotva drží na dřívku. Uprostřed té hnědi na mě mrkají tři pidikostičky oříšků. Tak pojď do mě, ty nejdražší rozbředlý nanuku na světě!

Zatímco si tak nějak snažím za ty peníze pochutnávat, postupně přichází zbytek bandy. Akorát včas, abychom se nalodili na naši malou bárku a vydali se zpět do Copacabany.

Po dvou hodinách hodně houpavé plavby nejpomalejší lodí doplujeme zpět do Copacabanya jdeme si hodit věci do Amálky. Já s Vojtou a Klárou se jdeme vykoupat do jezera. Plavání v nejvýše položeném velkém jezeře světa si nemohu nechat ujít.

Večer si, stejně jako včera, dáváme ve stáncích na břehu dobrou večeři. Pro změnu hovězí maso se zapečenými brambory. V Amálce pak do noci hrajeme Bang!.

Zapsali Avokádo a Jack