Aviou Amerikou 2017 - Každý jde svou cestou

Spolu s Jackem a Avokádem dojedeme krásnou ekvádorskou krajinou do města Riobamba, kde se jejich cesty rozdělí...

28. BŘEZNA 2017

Vstáváme před sedmou, abychom toho stihli co nejvíce ujet. Když ale zkoušíme nastartovat, startér se točí jen pomalu a motor nenaskakuje. Při drobném roztlačení Amálka startuje naprosto okamžitě.

V devět už je dost vedro, takže prosím Honzu, aby zastavil u stánků s pitím v malém městě. Prodávají i ohromné kokosy. Ty vidím v Jižní Americe poprvé, paráda! Hned si jeden dávám. Po nastoupení zpět do Amálky zase nefunguje startování. Vybitou baterkou to tedy nebylo, spíš to vypadá, na špatné kontakty na alternátoru. Kluci čistí všechny možné kabely mezi baterií a startérem. To nakonec trvá skoro tři hodiny, takže v poledne před odjezdem si v protějším pouliční restauraci dáváme ještě oběd. Ke kuřeti kromě klasické rýže dostáváme i osmažené banány. Ty tu rostou všude, Ekvádor je jedním z nejvýznamnějších exportérů banánů na světě.

Sjíždíme do kraje banánových a kakaových plantáží. Je tu horko k padnutí. Dojedeme do města Santa Rosa. Okoun hadici k chladiči znovu přilepí. Sice necháme lepidlo přes hodinu vytvrdnout, ale po pár hodinách jízdy už zase nedrží. Dojedeme do nejbližšího města. Tady nám pomůžou, kupodivu v servisu na motorky. Chladič vymontují, trubičku, na které je hadička nasunutá, přiletují k chladiči a ten znovu namontují k motoru. My si zatím vedle Amálky připravujeme večeři, což nezůstává bez povšimnutí místních domorodců. Ti se hned přátelsky druží, vyptávají se holek na receptya ochutnávají, co jsme si navařili a tváří se, že jim to moc chutná. Já s Františkem v autě koukáme na Nordwand. Demontáž a montáž chladiče nakonec trvá až pozdě do večera, takže dál na cestu vyjíždíme až za úplné tmy.

S opraveným chladičem už není problém vystoupat do kopců a dojet až na okraj města Riobamba, kde přespíme u benzinové pumpy.

29. BŘEZNA 2017

Ráno dorazíme do centra městaRiobamba, které je hlavním centrem pod horou Chimborazo. Ta je se svojí výškou 6.310 m.n.m. a rovníkovou pozicí díky zploštění zeměkoule nejvzdálenějším bodem na zemském povrchu od středu země. Rádi bychom si s Františkem na Chimborazo vylezli, ale ostatní nesdílí naše nadšení. Vyrážíme tak sami dva do infocentra zjistit podmínky výstupu. Na sopky pokryté ledovcem se totiž v Ekvádoru může jen s certifikovaným průvodcem. V infocentru je velice nápomocný mladý kluk, který umí anglicky. Obvolává pár svých kamarádů průvodců. Máme se vrátit za 15 minut, až bude vědět víc.

Zastavujeme se zatím v cestovní agentuře Jules Verne, kde chtějí za výstup 270 dolarů za osobu včetně dopravy a půjčení výbavy nebo 170 dolarů za osobu jen za samotného průvodce. Museli bychom si ale půjčit přilby, za což chtějí dost nekřesťanských 30 dolarů za jeden kus.

Stavujeme s Amálce vyřešit, jak dál s programem. Budeme muset s Františkem sehnat taxíka a v Riobambě minimálně noc na zítřek přespat v hostelu.

Vracíme se do infocentra. Podařilo se sehnat průvodce za 110 dolarů na osobu, ve tři se s ním máme sejít před obchodním centrem. Balíme si v Amálce výbavu na výstup. S průvodcem se domlouváme, že nám sežene taxíka, který nás odveze pod horu k rifugiu a poté zpět za 60 dolarů. Také budeme muset platit 30 dolarů za osobu za rifugio. S Františkem přemýšlíme, že bychom přespali ve stanu, ale rozhodneme se až zítra.

Poté si jdeme sehnat hostel. Přímo v centru se nám daří najít nejlevnější za 6 dolarů. Není nic moc, ale není ani špinavý a za tu cenu je to vlastně super. Večer trávím na internetu v internetové kavárně. Hotelovou wifi využívat nemůžu, jelikož sebou nemám notebook a už mi úplně odešel iPhone. Od té doby co mi na Zélandu zmokl občas zlobil, ale poslední dobou už dotyková obrazovka prakticky vůbec nereaguje, nebo si dělá co chce.

My ostatní odjíždíme směrem k městu Puyo. Projedeme městem Baňos, kde se máme sejít s našimi výtečníky, kteří se sem mají dopravit po výstupu na Chimborazo. Za městem se silnice vine podél řeky, která se tu zařezává do hlubokého kaňonu. Nedá nám to, abychom se v podvečer nezastavili a nepodívali na chvilku po okolí. Při zpáteční cestě se máme, na co těšit.

Pozdě večer dorazíme ke kraji města Puyo, kde zkusíme zaparkovat před hotelem. Hoteliér nás ale vyžene za můstek s tím, že tam je bezpečněji. Zaparkujeme tedy za můstkem v kopci. Sice o pár metrů dál rovina je, ale nedá se na ni přes schod najet. Místo spaní v kopci raději prchám do stanu. Jdu si ještě do Amálky pro kartáček na zuby. V tu chvíli se před Amálkou objeví krásný, velký, huňatý pes a začne na nás štěkat. Trvá mi asi čtvrt hodiny, než ho přesvědčím, ať jde hlídat hotel a ne nás. Pak v klidu odeběhne a Lucka si může odskočit. Nějak se jí nechce s huňáčem kamarádit.

Zapsali Jack a Avokádo