Proč Aviou? Aneb výhody a nevýhody cestování Avií

Častá otázka na přednáškách – proč, boha jeho, cestujete Avií, takovým šrotem? Nebo – nepřemýšleli jste o jiném lepším autě? Vlastně ne, nepřemýšleli.

Není to jen nějaké pozérství nebo snaha být zajímaví, i když musím napsat, že za ty všecky výpravy jsme si už na naši Amálku docela zvykli a oblíbili si ji. Myslím si ale, že právě výběrem Avie jsme dosáhli zajímavého poměru mezi cenou, výkonem a ano i tou zábavou, „dobrodrůžem“. Následující řádky píšu jako ne-řidič a ne-technik našich výprav (akorát se to tak trochu snažím organizovat), je možné, že až tento článek bude číst Honza nebo Jack, budu se muset někam schovat. 

První něco k jízdním vlastnostem – ano, moc pokut za překročení rychlosti nám nehrozí, do velkých kopců můžeme vyhodit posádku, aby šla pěšky a než Avii nahoře na kopci vychladíme, oni akorát dojdou. Ne, trochu vtipkuju, není to ale tak hrozné, ač je Amálka roku výroby 1974, motor máme novější, ten už je z modelu A 31 T (turbo) z roku 1996. Takže když razíme normálně po asfaltu a rovině v pohodě si to jedeme těch našich 85 km/h (jelo by to i více, ale proč to vytáčet). Průměrná spotřeba Avie je cca 13,5 litrů na sto, což je dle mne na 5 tunový „náklaďák“ docela cajk. V kopcích a terénu to samozřejmě žere více, ale pořád nesrovnatelné třeba s Tatrovkou či V3Skou.

U toho terénu ještě zůstaneme – ač naše Avie nemá 4x4, „něco“ i v tom terénu zvládne (a něco taky ne). Máme taky uzávěrku na diferenciálu, takže ty dvoumontážky na zadní nápravě dokážou táhnout. I převodovku tam máme spíše do síly a ne do rychlosti. V Mongolsku jsme Avii dali slušně zabrat, problémy byly – především s defekty, ale zvládli jsme to. To je taky další výhoda Avie (i dalších starých aut), každý trochu slušný mechanik v každém koutě světa dokáže pochopit a opravit tento poměrně jednoduchý systém. Předpokladem však je, že si s sebou vezete dost náhradních dílů, protože ty jsou naopak velmi specifické.

A teď z jiného, netechnického, soudku. Představte si, že cestujete v takovém obýváku na kolečkách (no v našem případě trošku přecpaný obývák). Sednete si na gauč, protože sedadly bych ta místa v obytné části Amálky opravdu nenazýval a vyjedete si do světa. Když jste unavení, tak zajdete dozadu, nebo nahoru nad kabinu a dáte si šlofíka. Když už jsou unavení všichni, rozložíte hlavní spaní, vystřídáme řidiče a jedeme dál. Máme tam vytvořené spaní pro sedm lidí, v kabině se střídají řidič s navigátorem. Takhle můžeme jet vlastně non-stop a tím pádem pak strávit více času v destinacích, kde chceme jít na treky nebo dělat jiné (povětšinou outdoorové) aktivity.

Samozřejmě, snad jako všude, nevýhody tady jsou taky – asi tu hlavní pociťujeme nyní při přípravě velké výpravy do Jižní Ameriky, plánované na začátek roku 2017. Teda pociťují to hlavně naše peněženky, protože kvůli své velikosti se Avie nevleze do klasického námořního kontejneru a dopravu musíme řešit pomocí Ro-Ro lodě. To znamená Roll On – Roll Off, něco jako takové velké zaoceánské trajekty. Ale o tom podrobně až příště, na konci listopadu vezeme Amálku do přístavu, Antwerp a myslím, že poté budeme mít na další článek o přepravě Avie za oceán čerstvého materiálu až až.

Vojta Wertich

PS: A abyste se mrkli, jak to vlastně vypadá v Amálce – kuk na jedno Klářino video.