Aviou Amerikou 2017 - Argentina

Během čtyř dnů překonáváme ve 40 let staré obyté Avii více než 2 500 km přes Argentinu. Navštívíme poloostrov Valdés a přejedeme k hranicím s Chile v podhůří And u jezera General Carrera. 3. díl deníku Jacka a Avokáda

17. ledna 2017

Vstáváme na sedmou a vyrážíme do města. Pojištění se dá vyřídit až od devíti, takže bloumáme po centru, vyměňujeme peníze a snažíme se sehnat plynovou bombu a šroubovací kartuše. Redukce na ventil problém není, prodavač v železářství ji najde do dvou minut. Bombu do Amálky ale neprodá, i když na ní redukci na náš ventil zkouší. No nic, zkusíme aspoň sehnat kartuše k našim kempingovým vařičům. To snad ne, oni tu neznají závity! Oni ty svoje hořáky umí do kartuší jen píchat.

Po vyřízení pojistky jedeme do Carrefouru na nákupy. Nabíráme jídlo na několik dní, seženeme dokonce i šroubovací kartuše a vydáváme se na cestu. Na polooostrov Valdéz, kde si chceme dát pauzu.Na cestě do Patagonie nás čeká téměř 1.700 km, tedy přes 24 hodin non-stop cesty. Asi tak za hodinu se Vojta ozve, že asi padesát kilometrů před námi je hranice krajů, kde bude pravděpodobně probíhat kontrola zákazu převozu potravin. Jíme, co můžeme, ale vůbec to neubývá. S plnými žaludky zastavujeme půl kilometru před domnělou kontrolou. Místní domorodkyně nám říká, že se tu nic nekontroluje. Během rozhovoru se plní tajné skrýše v Amálce jídlem, samozřejmě zbytečně. Nevadí, kdo ví, kdy se to bude ještě hodit.

Nalodíme se a vyrážíme směrem k Buenos Aires. Po rozlámané dálnici pomalu objíždíme město. Honza kličkuje a občas je lepší jet po hlíně. Za Buenos Aires odbočíme na o poznání lepší silnici č. 3 směřující do města Bahya Blanca. Ujímám se řízení. Je vedro k padnutí, v Amálce je 37°C. V duchu se ptám, proč ti naši předci nenamontovali do Amálky pořádný teploměr a tachometr neuklidili někam do kouta palubní desky. Vždyť jedu jen podle teploměru. Nicméně Amálka upaluje rychlostí od 70 do 85 km/h a když se zakecám s navigátorem, tak i víc.

Před soumrakem začne vát silný boční vítr. Amálku to brzdí a motor se ještě hůř chladí. Navíc mám plné ruce práce udržet Amálku ve stopě. Přece jen je i na této nudné rovině zábava.

Kdesi uprostřed ničeho zastavuji u benzinové pumpy. Sice si potřebuju jen odskočit, ale nakonec se pauza protáhne až do půl jedenácté večer. Vaříme večeři. Všichni mají ravioli s něčím. Já, Klára a Fanda s ničím, tak k tomu aspoň přikusujeme papriku. Jedeme přes noc.

18. ledna 207

Ve tři hodiny ráno přijíždíme do města Bahya Blanca. Silnice se rapidně horší. Ještě se k tomu silnice dělí na číslo 3S a 3N. Číslo 3N vede rovně a když mám jet furt rovně, tak jedu po ní. Jak se ukáže, tak špatně, ale mezitím přeskakuji neoznačený retardér v asi čtyřicetikilometrové rychlosti. Honza mě vystřídá.

Kolem páté Amálka zastavuje. Odešla první pneumatika, to celkem brzo. Uprostřed pustiny vyskakujeme z auta a Honza s Františkem zkušeně během dvaceti minut kolo vyměňují. Už se mi nechce moc spát, takže si sedám dopředu, abych dělal Honzovi společnost při řízení, a dopisuji deník. Jedeme naprosto rovnou pampou, silnice se zde staví podle pravítka a není to moc záživné. Celkem často míjíme veliké kamiony převážející zboží mezi severem a jihem Argentiny.

V devět hodin Honza zastavuje na snídani u benzinové pumpy. Pokračujeme dál na jih po silnici č. 3. Jedeme v kuse téměř celý den. V pět odpoledne konečně přijíždíme k mýtné bráně na poloostrov Valdéz, který je vyhlášený jako nejlepší místo k pozorování tuleňů, rypoušů, lvounů, tučňáků, kosatek a spousty další havěti. Platíme dost vysoké vstupné 330 pesos na osobu a jedeme k luxusnímu návštěvnickému centru na začátku ostrova. Od návštěvnického centra je to asi půl hodiny do jediné vesničky na Valdéz, Puerto Piramides. Amálku parkujeme u pláže a vyrážíme se koupat na dlouhatánskou písečnou pláž . Fouká studený vítr, ale chtíč je přednější. Moře tu mají, žádné estuário! Běžíme, běžíme a po pěti minutách cachtání v moři máme vodu po kolena. Za dalších deset minut brodění se dostaneme tam, kde už se dá i plavat, kdybych to tedy uměl. Voda je čistá, ledová a plná různé havěti.

Pozdě večer vyrážíme dál na neoficiální kempoviště půl hodiny za městem. Už by tu měl někde kempovat Dan, se kterým jsem se potkal v Buenos Aires. Přijíždíme na místo, ale Danovu terénní Toyotu nikde nevidíme. Už je skoro tma, takže Amálku parkujeme na útesu nad mořem a já vyrážím hledat. Dan parkuje asi 500 metrů dál schovaný za písečnou dunou. Bereme v Amálce ještě nějaké zásoby slivky a nakonec kecáme s Danem u jeho auta až přes půlnoc a zároveň fotíme noční oblohu, která je zde opět neuvěřitelná.

19. ledna 2017

Po probuzení si střídavě jdeme zaplavat do moře a také cvičíme jógu s Ivčou, která předcvičuje. Je to docela slušná makačka. Mezitím přijíždí Dan a všichni společně snídáme a vaříme kafe. Výhledy na moře jsou úžasné, takže není kam spěchat.

Poté už všichni společně vyrážíme na obhlídku poloostrova Valdés. První zastavujeme na jedné ze solných plání, která je zároveň nejnižší solnou plání v Jižní Americe, jelikož se nachází v proláklině 40 metrů pod úrovní hladiny moře. Poté pokračujeme na vyhlídky na východním pobřeží poloostrova. Z první vyhlídky je vidět pár tuleňů a rypoušů. Dolů na pobřeží se ale samozřejmě nesmí. Na druhé vyhlídce Dan a Honza vytahují své drony, čímž se okamžitě stáváme středem pozornosti, zejména pro místní děti. Nejlepší je třetí vyhlídka, na které je spousta tučňáků. Tučňáci se vůbec nebojí a spousta jich postává přímo u turistické stezky.

Další hodinu pokračujeme na vyhlídku na severo-vychodním cípu poloostrova. Zde je několik stovek lvounů. Je právě období páření a rovněž rození mláďat, takže pobřeží je úplně nacpané těly těchto ohromných mořských lvů. Skupinky jsou rozděleny vždy na samce a jeho harém. Samci na sebe neustále útočí, pokud mají pocit, že se jiný samec příliš přiblížil k jejich harému. Také vidíme jeden porod. Na ještě modré mládě se slétávají racci, aby sežrali placentu. Celý výjev působí jak nějaký obraz od Hieronyma Bosche přenesený do zvířecího světa.

Dále už jedeme zpět do městečka Puerto Piiramides. Zastavujeme se v místním vyhlášeném mini pivovaru s restaurací. Točené pivo je opravdu výborné a ohromný argentinský stejk ještě lepší. Po veliké večeři trávíme přes hodinu čištěním Amálky. Jízdou po prašných cestách na poloostrově nám dovnitř nafoukala spousta prachu a vše je pokryté šedivou vrstvou.

Kolem deváté vyrážíme na cestu směrem do Patagonie. Čeká nás dalších 1.000 km jihozápadním směrem. Během večera za volant usedá Jack, jelikož Honza řídil celý den. Já si sedám dopředu a Jackovi dělám společnost. Po druhé už všichni vzadu spí a já skoro usínám také, takže si beru ukulele a až do půl páté Jackov hraju písničky ze zpěvníku. Dozadu naštěstí není díky hluku z motoru nic slyšet.

20. ledna 2017

Až do města Romadoro Rivadavia jedeme zřejmě po nejplacatějším místě na zemi. Vystřídají se u mě tři navigátoři. Za městem Romadoro Rivadavia jedeme přes ropná pole. V devět hodin ráno dojedeme do městečka Sarmiente. Po ranní hygieně, nákupu a snídani lehnu do postele nad kabinou.

Asi po hodině mě vzbudí tupá rána do hlavy. Honza sjíždí ze silnice k řece. Koupel v ledové řece mě na chvíli probere. Jdu si prát prádlo. Holky se na mě vrhají, že mi ho vyperou. Až takové ochoty se mi od osoby opačného pohlaví ještě nedostalo. Jen slipy mi nechaly. Ne, že by byly až tak špinavé nebo páchly. Jen takovou předpotopní věc odmítly vzít do ruky. Pověsím prádlo v Amálce, kde se dá, a jdu spát.

Promiň táto, vždycky jsi chtěl, abych se oženil. Jak vidíš, na slipy holky neutáhnu. Vždycky jsi nosil trenky, protože jsem chtěl brášku. Udělal jsi mi tři bezvadné ségry a brácha nikde. Nastal čas, abychom si to vyměnili. Já trenky, Ty slipy. Vždycky jsem nosil jiné spodní prádlo než Ty, abychom si to nepletli.

V pět už jsme na první celnici. Při vyřizování výstupních razítek z Argentiny si všímáme, že při vstupu jsme dostali omylem razítko z rokem 2016 místo 2017. Vypadá to tak, jako bychom byli v Argentině rok. Naštěstí celníci si této chyby nevšímají, ostatně většina z nás má nové pasy z roku 2016, takže razítko z ledna 2016 je zřejmě naprosto nesmyslné. Na Chilské straně hranice musíme vyplnit klasické vstupní dokumenty. Pojistku na auto už z Argentiny máme na téměř celou Jižní Ameriku, takže tu řešit nemusíme. Úředník v bílých rukavičkách se vydává zkontrolovat vnitřek Amálky, ale když vidí všudepřítomný bordel, jen zběžně nahlíží do několika skříněk a poté to vzdává a pouští nás přes závoru do Chile. V městečku Chile Chico hned za hranicí nacházíme štěrkový plácek u jezera, na kterém kempujeme. Venku šíleně fouká a na jezeru jsou veliké vlny, takže na koupání to není.

Usínáme za rachotu příbojových vln.

Zapsal Kuba a Jack, poznámky Klára