Aviou Amerikou 2017 - Chile

Jsme v Chile a přišel čas, abychom nazuli pohory a vyrazili objevovat krásy Patagonie - Lago Leones, Mramorové jeskyně a několikadenní trek kolem Cerro Castillo. Čtvrté pokračování deníku Jacka a Avokáda.

21. ledna 2017

Během dopoledne děláme velké nákupy v Chile Chico. Obchod je docela vtipný, protože prakticky nikde nesedí ceny a prodavačky působí extrémně zmateně. Také si vybíráme nebo měníme peníze a v poledne už pokračujeme v cestě. Před námi se nad jezerem Generála Carrery konečně objevují štíty And. Už výjezd z města vypadá krkolomně. Asfalt tu končí a autíčko na dopravní značce cvičí stojku. Amálka se s tím pere statečně, byť na zdejší kopce potřebuje všechny převodové stupně.

Po cestě samozřejmě zastavujeme na nejlepších vyhlídkách. Básník nejsem, tak to popíšu aspoň tak, že voda v jezeře je sytě modrá a skály a hory kolem nádherné.

Po několika hodinách cesty kolem jezera se konečně připojujeme na slavnou silnici číslo 7, Carreteru Austral. Asfalt pro nás bude nadlouho zapomenut.

V tuto chvíli jsme asi v nejjižnějším bodě výpravy. Čtyřicet šest stupňů a padesát čtyři minut jižní šířky je jen o dvacet minut jižněji, než nejjižnější bod Nového Zélandu, na kterém jsem byl před měsícem. Na cestu dále na jih nemáme dost času. Bohužel tak přijdeme o nejvyhlášenější trek kolem Torres del Paine, ale nedá se nic dělat, časový itinerář je neúprosný, a pokud chceme stihnout i další jihoamerické země, musíme se otočit na sever.

Večer odbočujeme z hlavní silnice po cestě směrem k jezeru Lago Leones. Jedeme po obyčejné lesní cestě a větve se otírají ze všech stran. Jednou dokonce musíme s Vojtou vylézt na střechu a vzpírat dvě silnější větve, aby nesundaly z Amálčina zadku náhradní kola.

Šest kilometrů před koncem cesty přijíždíme ke shnilému dřevěnému mostu. Osobní auta po něm zřejmě projedou, ale se sedmitunovou Amálkou si na to netroufáme. Vracíme se pár set metrů k farmě. Místní rodina je velice milá a dovoluje nám zakempovat u vjezdové cesty.

 Během večera pozorujeme jak muži na koních shání dobytek z pastvy do ohrad a vaříme si lečo na plynových bombách. Já si rozkládám mezi stromem a plotem hamaku, aby nebylo dnes v Amálce při spaní tak narváno. Nakonec i Vojta spí venku pod širákem.

22.ledna 2017

Ráno v pět mě budí Franta. Mně se ale na trek takhle brzo vyrážet nechce, takže ještě hodinku spím.
V šest se budí i zbytek skupiny. Děláme rychlou snídani a po sedmé už vyrážíme na cestu k Lago Leones. Chybí Franta, Honza a Vendy, kteří vyrazili o hodinu dřív.

Čtyřhodinová cesta k jezeru ve světle vycházejícího slunce je úžasná. Před polednem jsme už v čele deset kilometrů dlouhého jezera, do kterého padá na opačné straně ohromný ledovec. Výhledy za tu cestu určitě stojí. Dáváme si oběd a samozřejmě hodně fotíme. Cesta zpět už není tolik záživná. Celý trek má nakonec přes 30 km, takže jsme i dost unavení. K Amálce přicházíme ve čtyři dle domluvy. Honza s Vendy už jsou na místě, Franta doráží se čtvrthodinovým zpožděním. Trek si ještě dost protáhl a cestu zpět musel běžet, aby to stihl.

Rychle se koupeme v ledové řece, uklízíme trošku Amálku a vyrážíme na cestu do údolí Exploradores. Večer se stavujeme v doporučované restauraci U Nutrie, kde se občerstvíme.  Jsme jediní návštěvníci. Houska s masem a zeleninou, tzv. Churasco, je naprosto super. V útulné jídelně sedíme až do desíti, částečně i proto, že si dobíjíme baterky do foťáků, drona a notebooků. Poté popojíždíme o pár kilometrů dál do vesnice Puerto Tranquillo a tady odbočíme doleva do údolí Exploradores. Po několika kilometrech se zastavíme a přespíme o kus dál v lese.

23. ledna 2017

Ráno si docela přispáváme, zřejmě pracuje únava ze včerejšího výletu. Venku vydatně prší. Jedeme na konec údolí k ledovci Exploradores, ale bohužel déšť neustává a park kolem ledovce je soukromý, takže je nutné platit i jen za procházku na vyhlídku. To se nám vzhledem k dešti a velice omezené viditelnosti nechce, takže se jdeme usušit do auta a vracíme se po rozbité cestě do městečka Puerto Rio Tranquilo, odkud se dělají vyhlášené výlety na lodičkách do mramorových jeskyní.

U jezera se nachází spousta stánků cestovních kanceláří prodávajících výlety. Obcházíme všechny, ale cena je jednotná, 10.000 chilských pesos za osobu. V půl čtvrté, kdy máme odjezd, mírně prší, takže si bereme pláštěnky a jdeme ke břehu jezera. Chvíli už to vypadá, že se nalodíme, ale za půl hodiny připluje motorový člun s vyděšenými pasažéry. Kapitán nás na člun nepustí a je vyhlášen zákaz plutí po jezeře.

Jdeme místo výletu nakoupit do místního supermarketu a zkoušíme sehnat hospodu s wi-fi. Internet bohužel v celé vesnici nefunguje, takže se cestou zpět alespoň zastavujeme znovu na břehu jezera. Podle kluka, co nám poprvé domlouval výlet, by mohlo být během pár minut zase povoleno vyjíždět na jezero. Skutečně o čtvrt hodiny později je ze stožáru sundána červená vlajka a my se můžeme nalodit na malý člun.

Vyhoupneme se na první vlnu. Klára se ke mně začíná tulit. Některé vlny jsou až metr vysoké. Klára mi začíná muchlat nohavici. Po půl hodině dorazíme k jeskyním. Nejsou nijak velké a pohyb člunu připomíná pohyb myši očichávající ementál. Tu a tam strčí do jeskyně nos. Klára se uklidnila a troufne si v člunu i stoupnout. Jeskyně jsou krásné a voda kolem klidná.

Čeká nás jízda zpět proti větru. Ta je trošku neplánovaně asi nejnezapomenutelnější částí výletu, jelikož vlny jsou opravdu veliké a my jedeme přímo proti nim. Loď skáče nahoru a dolů, několikrát máme opravdu pocit, že letí vzduchem. Kuba si stačil sundat pláštěnku, protože mu připadala zbytečná. Člun se přehoupne přes pár vln. Zastavujeme, Honza, Vendy a Franta vepředu se musí otočit proti směru plavby. Kormidelník s pomocníkem oblékají Kubu zpátky do pláštěnky proti jeho vůli a rovněž proti směru plavby. Přes kapuci nic nevidí. Znovu se rozjíždíme proti vlnám. Klára mi rve přes nohavici chlupy na noze a Kuba se alespoň jedním okem vyklubal zpoza kapuce. Po půl hodině veselé plavby po metrových vlnách přistáváme zpět v přístavu. Veselejší plavbu jsem ještě nezažil.

Po návratu do městečka trošku uklidňujeme Kláru a vyrážíme dále na cestu na sever. Za soumraku zaparkujeme na kraji prašné silnice prakticky uprostřed divočiny, kde přespíme všichni namáčknutí v Amálce.

24. ledna 2017

Ráno se rychle balíme a pokračujeme směrem na Cerro Castillo, což je vyhlášený trek v severní části Patagonie. Po cestě u infocentra nabíráme vodu do Amálky. Není tu hadice, takže do 100 litrové nádrže posíláme vodu lidským řetězem po petkách.

Parkujeme ve vesničce Villa Cerro Castillo přímo u začátku treku. Amálku můžeme zadarmo nechat v místním kempu, pokud se v něm po návratu alespoň na jeden den ubytujeme. Balíme batohy, obědváme a po druhé už jsme na cestě k horám.

Zpočátku jdeme po rovině podél řeky.  Po pěti kilometrech by měla přijít odbočka do hor, ale všude je jen plot. Jdeme se tak zeptat na místní farmu. Pán nám vysvětluje, že mapky z turistických informací jsou všechny špatné a ukazuje nám pěšinku do hor, stačí jen přelézt plot. Jistím skupinu zezadu a Kláru hrnu před sebou. Moc se jí nechce, těžkou krosnu nese do hor poprvé.

Stoupáme podél bystřiny a dojdeme na rozcestí. Nikde nikdo, ale dožene nás Franta. "Co tu chce ten poděs?" bleskne mi hlavou. Vždyť jsem měl být poslední. "Určitě šli rovně," prohlásí Franta," neumí číst terén, cesta vede doprava na hřeben!" Franta jde dál rovně a zmizí v houští. Nevěříme mu, doprava je strmá stráň a hromada kamení. Pomalu si s Klárou klestíme cestu za ním. Klára začíná nadávat, proč ostatní nepočkali. Zkusím ji utěšit, že nejsou daleko, ale moc to nezabírá. Jdeme víceméně podél bystřiny po pěšině, kde jsou dobře zřetelné stopy po Frantových kanadách. Po čtvrthodině pachtění pěšina končí. Frantovy stopy vedou odtud doprava přímo do strmého svahu. Tolik sprostých slov jsem od Kláry ještě neslyšel. Ale šlape, sice pomalu, ale vůli má, holka. Vylezeme na hřeben a ostatní včetně Františka se nám smějí, kudy jsme se sem vyhrabali. Františkovi střídavě nadávám a děkuju, že nás nenechal ve štychu. Tady jsem pochopil, že on v kopcích funguje jak ovčácký pes, který je schopný nás sehnat dohromady, i když budeme na kilometry daleko. Po dalším strmém stoupání dolezeme do tábořiště v lese, všichni úspěšně staví stany a jdeme docela brzo spát. V kempu je dost dalších lidí.

25. ledna 2017

František vyráží brzo ráno na žebírko, jak večer slíbil. Pro normálního smrtelníka výšlap na celý den. Dal si na to 140 minut. Nikdo mu to nevěří, ale když po 145 minutách přinese fotky, začneme ho brát vážně. Pokračujeme ve výstupu do hor. Čeká nás přes 1.000 metrů převýšení. Naštěstí vzdálenost není nijak zásadní, takže během pár hodin jsme v sedle s úžasnýmv ýhledem na hlavní masiv Cerro Castillo.

Ze sedla sledujeme jezero Laguna Castillo a hlavně okukujeme ohromný ledovec na kopci, ze kterého do jezera padají mohutné vodopády. Batohy necháváme pod kamenem v půlce cesty k ledovci a přes potoky a skály se vydáváme sáhnout si na ledovec. Masa ledu je mnohem větší, než se z dálky zdá. František hned pod ledovcem nandavá mačky, do ruky bere cepín a vyráží vzhůru. Honzovi se daří najít cestu nahoru, která jde projít jen v turistických botách bez maček, takže se vydávám za ním.
Po půl hodině šplhání jsme konečně na hoře na ledovci. Chvíli fotíme a kocháme se ohromným bílo-šedivým polem. Cesta dolů je trošku náročnější, protože chvíli nedokážeme najít průrvu, kterou jsme se vyškrábali nahoru. Nakonec se ale úspěšně všichni tři vracíme pod ledovec.

Později odpoledne scházíme k jezeru. S Františkem si dáváme koupel v ledové vodě, nikomu jinému se moc nechce. Na nedalekém zeleném plácku stavíme stany a vaříme si večeři. Zbytek večera se schováváme k Lucce do stanu. Kromě Honzy jsou vevnitř úplně všichni. Vážně moc nechápu, jak se nám v osmi lidech podařilo vměstnat do stanu pro dva, ale nějak se to zřejmě povedlo. Dopíjíme zásoby slivky na zbylé 2 dny a jdeme spát.

26. ledna 2017

Po dvou dnech výstupu k Cerro Castillo se rozhodujeme dnes udělat „odpočinkový den“ a ujít jen 5 km k nedalekému soutoku dvou potoků, od kterého by dle našich informací měla vést zkratka, po které bychom se zítra vrátili zpět to Villa Cerro Castillo. Po snídani tak balíme tábor a brodíme nedaleký potok na druhou stranu. Po pár set metrech míjíme kempující Chilany. Naštěstí mě napadá se jich zeptat na zkratku, přičemž zjišťujeme, že vede ze včerejšího sedla a nikoliv od soutoku. Posouvat tábor o 5 km dále tedy nemá cenu, jelikož bychom se zítra stejnou cestou vraceli zas do kopce. Stavíme tedy stany na místě, kde jsme potkali Chilany.

Na dnešní den se rozdělujeme do skupinek. Honza s Vendy se jdou podívat na ledovcová jezírka. Holčičí jízda, tedy Ivča, Lucka a Klára se nejdříve opalují a na jezírka vyrazí potom, jen jinudy a drsnější cestou necestou. Vojta jde sólo až na vrch ledovce. Franta, Kuba a já jdeme přes údolí na protější sedlo v dáli. Teda ono to vypadá relativně blízko, ale zdání klame.

Cesta vede nejprve dolů lesem do dalšího kempoviště. U soutoku, kde jsme původně chtěli dnes přespat, se stezka zvedá nahoru. Na konci údolí je ohromný vodopád vytékající z dalšího ledovce ležícího na vrcholcích okolních hor. Do sedla je to dalších 400 výškových metrů štěrkovištěm.

Jdu, jdu, pomáhám si hůlkami, ale těm dvěma nestíhám. Ty šutry jsou strašný. Po nich se vyškrábu až do sedla a v duchu se proklínám, protože přede mnou se otevře stejně krásné údolí, které jsem před chvílí opustil.  V sedle jsme ve tři a dáváme si oběd. Mám toho dost, nechci ty dva zdržovat, chtějí běžet až na ledovec v sousední roklině. Otáčím se a jdu zpátky sám svým tempem.

My s Františkem se jdeme ještě podívat za sedlo na výhled do velikého údolí, ve kterém by se měl nacházet dle mapy ledovec. Prolézáme volným terénem, některé pasáže jsou docela technické. Po přelezení asi čtvrtého hřebínku začíná docela dost foukat a ledovec pod námi stále nevidíme, jen údolí s mohutnou šedě zakalenou řekou. Přicházíme k poslednímu hřebeni, který už nejde dál nikam překonat. Navíc fouká takový vítr, že nám málem odfoukne těžké batohy a během největších poryvů si musíme lehnout na zem, aby nás neodfoukl dolů ze skály.

Cestou zpět mě František přesvědčuje, že se půjdeme podívat ještě nahoru na skály druhým směrem. Občas už je lezení docela náročné a postupně se vyškrábáváme do téměř 1.800 m.n.m. Těsně pod vrcholem narážíme na sněhové pole. František na mačkách pokračuje ještě o kus dál, ale sněhové pole se mění v ledové a bez dvou cepínů se na vrchol dostat nedá. Vracíme se do sedla, ze kterého v sedm večer vyrážíme zpět do tábora. Tak půl cesty běžíme, abychom se stihli vrátit za světla. Posledních 5 km od soutoku k našemu táboru dáváme indiánským během s vypětím skutečně posledních sil.

V kempu si dáváme večeři a ještě uspořádáme sbližovací párty v nejmenším stanu. Mačkáme se pořádně a víc se sblížit opravdu nejde.

27. ledna 2017

Ráno po snídani balíme stany a vydáváme se zpět do civilizace. Ze sedla je docela dobře značená zkratka, která vede už jen z kopce postupně přes suťoviště a následně přes pastviny s krávami.

Během tří hodin jsme dole u Amálky a rozbíjíme ležení v kempu. Postupně si pereme prádlo u paní domácí a sušíme ho různě kolem Amálky. Ve společenské místnosti je také wi-fi, takže uploadujeme fotky. Já nakonec zpracovávám fotky a nahrávám blog na web až do pěti do rána a spát jdu těsně před rozedněním. Na cestu k autu mi svítí jako vždy luxusní hvězdná obloha.

Zapsali Kuba a Jack