Aviou Amerikou 2017 - Quito a "Střed světa"

Další díl deníku Jacka a Avokáda Vás zavede do nádherného hlavního města Ekvádoru a do malé turistické rovníkové vesničky.  

6. DUBNA 2017

Ráno vstávám před osmou. V deset balíme stany a vyrážíme do hlavního města Ekvádoru – Quita. Projíždíme centrem a Amálku parkujeme na veřejném parkovišti u velikého parku La Carolina. Quito nám potvrzuje dojem z celé země. Je to krásné, čisté, pulzující moderní velkoměsto západoevropského stylu. V parku je spoustu sportovního vybavení a kilometrová běžecká tartanová dráha. Vážně jsme nadšení.

Rozprchneme se do všech světových stran. Jackova skupina: Jdeme hledat prádelnu. S Ivčou a Luckou na jednu narazíme. Cena se nám zdá vysoká. Když ukážeme, co chceme vyprat, pán se usměje a pošle nás ještě o dva bloky dál. Tady čistí saka, fraky a jiné společenské oblečení.

O dva bloky dále tedy dojdeme do jedné rodinné prádelny. Tady se našich špinavých svršků a spodků ujme sympatická paní za sympatickou cenu. Po prádelně najdeme hotel. Je jich tu sice dost, ale tenhle je útulný a hlavně levný. Na pocuchané nervy akorát. Navečeříme se v čínské restauraci. Drží si tu svůj celosvětový standart. Prostě dobré jídlo.

Vrátíme se zpátky do prádelny. Paní se nám omlouvá, že to ještě nemá hotové. Během čekání jí Ivča poví, kdo jsme a proč jsme se tu ocitli. Nakonec nám paní nabídne, že nám prádlo doveze do našeho hotelu. Nemusíme tedy čekat a můžeme jít rovnou do města. Tomu říkám služby! S díky zaplatíme, samozřejmě i se spropitným a vyrazíme do centra.

Je to ještě docela kus cesty. V jedné ulici banda těžkooděnců v čele se dvěma policisty zmateně pobíhá sem a tam a nakonec zmizí někde za rohem. Za tmy dorazíme ke katedrále v novogotickém stylu. Je to krásná stavba, ale dojem kazí rozzářená výbojka instalovaná hned nad vstupním portálem. Hledíme na ni přes mříže v bráně, která je zamčená a nikdo nesmí do areálu.

O několik bloků dál dojdeme na náměstí lemované honosnými budovami ministerstev a ambasád. To nejhezčí nás ale čeká uprostřed. Nechávají se tu fotit svatebčané, ale nevěsta nás až tak nenadchne. Před objektivem fotoaparátu pózuje nádherná slečna v ještě nádhernějších růžových šatech. Hotová princezna! Dojem ještě umocní právě příchozí kapela v tradičních krojích. Cítím se jako v pohádce. Doufám, že novomanželům něco zahrají, ale kromě nekonečného pózování se ničeho nedočkáme. Škoda.

Zamíříme směrem zpátky k hotelu. Cestou potkáme zvláštní autobus. Za kabinou je otevřená nástavba bez oken, pouze se střechou.  A pod tou střechou tancuje banda mladých lidí na hlasitou hudbu. Autobus je pestře pomalovaný a blikajícími diodami na něm také nikdo nešetřil. V parku autobus zastavuje a ta banda vystoupí ven. Zaujme nás dívka s korunkou na hlavě ne nepodobnou té, co u nás vyhrávají královny krásy. Ivču to zaujme natolik, že se se svým foťákem přiblíží tak blízko, že se z tančící skupiny vynoří ruka, která ji vtáhne dovnitř. Jeden mladík ji prostě vyzve k tanci. V rytmu Macareny se navzájem zpovídají. Ta korunovaná slečna slaví narozeniny a banda si zaplatila "pártybus" na jejich oslavu. Loučíme se za pokřiku "viva la Republika čeká!"

Jdeme dále a na jednom místě nás překvapí pár dlažebních kostek pohozených po silnici. Jinak v klidu dojdeme do našeho hotelu. V televizi zrovna ukazují záběry z masivních protestů v Quitu proti vítěznému kandidátovi na prezidenta, Lenínovi. Ani se jim nedivím, proti kandidátovi s takovým jménem bych také protestoval. Za oknem hotelového pokoje začne sílit hluk, který přechází ve skandování davu. Asi je to něco ve smyslu: "Nechceme Lenína, nechceme Lenína!"

Dav demonstrantů s transparenty projde po hlavní ulici a za ním se potlouká pár individuí, která za sebou nechávají, hodně mírně řečeno, nepořádek.

Avokádova skupina: Nejprve vyrážíme do celkem vzdálené prádelny. Necháváme si přeprat veškeré oblečení. Od Bolívie jsme prali jen v ruce a už je to na oblečení znát. Poté se stavujeme s Františkem a Klárou na oběd v kuřecím fastfoodu. Ve vedlejším obchůdku s elektronikou se orientačně ptám, kolik by stála oprava mého iPhone. Poslední dva týdny už vůbec nefunguje, dotykový displej si dělá co chce. Milý prodavač říká, že výměna displeje za 65 dolarů není problém a trvá jen pět minut. To je dost dobrá cena, takže si sedám do křesla a koukám na televizi, kterou v krámě mají. Opravář vypadá docela zkušeně, zároveň bruskou vybrušuje hliník v rohu telefonu, který jsem ohnul při otevírání piv. Po opravě je telefon jako nový. Opravář ještě zdarma Frantovi přelepuje a čistí sklo na jeho Xperii. Odcházíme velice spokojení.

Odpoledne jdeme s Klárou na obhlídku parku a přilehlého obchoďáku. V šest se vracíme do Avie a s Františkem si jdeme zacvičit na nářadí v parku. Je tu narváno, Ekvádorci všichni poctivě posilují.

Poté už jdeme s Klárou a Vojtou najít jídlo. Narážíme na úžasný pouliční stánek se špízy, u kterého je docela šrumec a dlouhá fronta, což je známka kvality. Ohromné špízy za dva dolary jsou naprosto famózní, dávám si dva. Jíme na schodech u protějšího domu a vše zapíjíme pivem z večerky. Poté vyrážíme do McDonaldu na desert a hlavně na wifi. V deset se vracíme k Amálce a jdeme spát.

7. DUBNA 2017

Jackova skupina:Ráno se po internetu dohodneme s Honzou a Vendy, že se sejdeme na tržnici blízko centra. A opravdu se tady v devět hodin sejdeme. Lucka tak dlouho přebíhá od jednoho stánku se šperky k druhému, až si nakonec koupí dvě kabelky. Ivča s Vendy taky pobíhají, ale koupí jen nějaké drobnosti. Asi po hodině s Honzou slyšíme, že tu nic moc nemají a bude lepší jít dál, do města. S Honzou si oddychneme, že je to napadlo samotné.

Dojdeme ke katedrále, kterou už jsme včera viděli a která je touto dobou otevřená. Přejdeme náměstí, kde se včera fotila princezna se svatbou a dojdeme až pod kopec se sochou anděla na vrcholu. Blíží se ale bouřka, tak se raději stočíme do úzkých uliček s budovami vybudovaných v dobách kolonialismu a tady se schováme do jedné restaurace. Déšť trvá poměrně dlouho, takže odsud odcházíme až kolem čtvrté hodiny odpoledne. Honza s Vendy se od nás oddělí a jdou na autobus, který je dopraví k Amálce.

Já s Ivčou a Luckou jdeme pěšky. Centrum je obšancované policejními zátarasy. Zřejmě je to příprava na další protesty proti Lenínovi.

Večer zajdeme do jedné restaurace u našeho hotelu. Poručím si pizzu personal, z čehož usuzuji, že se z ní jeden člověk nají. Asi jsem se na číšníka špatně podíval nebo co a ten mi donese čtyři malé čtverečky pizzy uprostřed velkého talíře. Pokrčím rameny, spolknu ty čtyři jednohubky a čekám, než se holky nají. Potom si v hotelu vyzvedneme svoje věci a dojdeme k Amálce.

Kubova skupina: Hned po budíčku jdeme rychle do prádelny vyzvednout vyprané prádlo, abychom mohli vyrazit do města. Mělo být hotovo v devět, ale nakonec v prádelně musíme čekat až do desíti. To mě dost štve, protože se nám o to zkracuje prohlídka Quita.

V půl jedenácté jsme zpět u Amálky, balíme pár věcí a jdeme na autobus. Ten je dost přeplněný, ale po půl hodině jízdy nás vyhazuje na okraji nového města u národního muzea. To je bohužel na čtvrt roku uzavřeno kvůli rekonstrukci, takže jdeme procházkou kolem parlamentu dále do centra. Procházíme kolem hvězdárny a poté odbočujeme k Basilica del Sagrado Voto Nacional. Ohromný gotický kostel na kopci je vidět už z dálky. Platíme dva dolary vstupné a kocháme se krásnou vnitřní výzdobou. Na kúru zrovna trénuje dětský pěvecký sbor. Poté platíme další dva dolary za vstup na věže. To je ukazuje jako skvělé rozhodnutí, jelikož přístup je umožněn až do špiček dvou ze tří vysokých věží a výhled je odtud famózní. Jen vylézt až na vrchol po průhledných plechových schodišťátkách, která působí spíše jako žebříky, může být pro osoby trpící závratí docela zážitek.

Dál už s Klárou a Františkem jdeme do starého města. Kolem divadla přicházíme ke kostelu Santo Domingo a následně malebnou uličkou La Ronda nejslavnějšímu quitskému kostelu Iglésia de la Compania de Jesus. Tento barokní skvost patří mezi nejkrásnější kostely v Jižní Americe a a na jeho výzdobu bylo použito několik desítek kilogramů zlata. Vstupné je sice 5 dolarů na osobu, ale určitě se vyplatí. Navíc je nám zdarma přidělen sympatický průvodce, který nám ukazuje vše zajímavé a bere nás i do sakristie a klenotnice. Úplně nejlepší ale je, že nás upozorňuje, že večer bude v kostele varhanní koncert, na který je vstup zdarma. Jen máme přijít o půl hodiny dřív, abychom si sedli.

Poté jdeme na Plaza Grande, kde probíhají protesty proti volbě presidenta. Raději se uklízíme do nedaleké restaurace. Dávám si ohromné churasco, což je maso s vajíčkem a hromadou oblohy. Ve vedlejší pekárně si dopřáváme ještě desert. Po šesté navštěvujeme mši v dalším významném quitském kostele San Francisco. Kostel je úplně narvaný a farář káže s takovým zápalem, že mi přijde zajímavé ho poslouchat i přesto, že prakticky nic nerozumím.

V sedm se přesouváme zpět do Iglésia de la Compania de Jesus. Po cestě František přiskakuje k frontě těžkooděnců a křičí na mě, ať ho vyfotím s jejich nejhezčí kolegyní. Docela se divím, že nedostává obuškem do rozkroku. Provoz je zastaven a všude jsou mraky policajtů. Asi se očekávají velké nepokoje. My si stoupáme do fronty před kostelem a po sedmé už se otevírají jeho brány. Sedáme si na krásné místo přímo naproti plátnu. V půl osmé je tak plno, že se lidé nevejdou do kostela. Chvíli po půl osmé začíná dvacetiminutová přednáška a poté už na kůr nastupuje anglický varhaník James Johnstone. Začíná od raného baroka (Byrd) a pokračuje přes J.S. Bacha a Purcella až po vrcholné baroko přecházející skoro do klasicismu (C. P. E. Bach). Koncert je naprosto fantastický a hodina utíká jako nic.

Před devátou opouštíme s davem kostel, ale ulice jsou zablokované a nejezdí žádná hromadná doprava. Jdeme se podívat s Františkem na protesty, ale ty vypadají stále docela poklidně, takže nuda. Bereme tak za šest dolarů taxíka a ten nás ucpanými ulicemi veze k Amálce.

V desetzvedáme kotvy a odjíždíme z města na severk oficiálnímu „centru Země“.Ne nikam daleko, jen asi půl hodiny jízdy. Dojedeme na okraj městečka San Antonio de Pichincha, kdesilnice protíná rovník azaparkujeme na hliněném plácku vedle pneuservisu.

8. DUBNA 2017

Ráno popojedeme na parkoviště u supermarketu. Stojíme naproti památníku Mitad del Mundo, po našem Středu světa. Asi si to tu lidé pojmenovali v době, kdy ještě věřili, že Země je placatá. Střed světa bude přece jen něco přes 6000 kilometrů pod našima nohama, stejně jako kdekoliv jinde. Jinak tu není nic jiného, než žlutá čára vyznačující rovník, na ní velký kvádr s koulí na střeše a pár muzeí kolem.

Obyčejné vstupné stojí 3,5 dolaru, plné vstupné včetně vstupu do všech muzeí a expozic je za osm. Kupujeme jen obyčejné, abychom se mohli vyfotit u ohromného rovníkového obelisku. Vesnička je docela malebná, i v obyčejném vstupném je zahrnut vstup do několika zajímavých expozic o rovníku a prvních expedicích, které v Ekvádoru v osmnáctém století měřily zploštění země. Trávíme zde nakonec skoro dvě hodiny.

Po návštěvě památníku se s Amálkou vracíme na předměstí Quita, abychom najeli zpět na Panamericanu a po ní pokračovali dále k250 km vzdálené kolumbijské hranice.Hned po výjezdu z parkoviště se z motoru ozývá nepříjemné pištění. Kousek od Quita proto zastavujeme na benzínce a zkoušíme zjistit, kde je problém. Pištění se ozývá jen v zátahu a ve vyšších otáčkách. Františkovi se vůbec nedaří identifikovat zdroj zvuku. Na hranice nám zbývá už jen 200 km a poté dalších 450 km přes Kolumbii, takže rozebírat motor se opravdu nikomu nechce. Amálka to bude muset zvládnout. Navíc taky už skoro nefunguje startér, ale ten se taky nikomunechce měnit.

Jedeme celé odpoledne přes hory. V Amálce není moc co dělat, takže upravuji fotky a poté koukám na třetí episodu Star Wars.

Asi 60 kilometrů před hranicemi se stavíme u benzinové pumpy. V Ekvádoru je levná nafta, za kterou tamní vláda nechce spotřební daň, tak by byla škoda nedotankovat nádrž. K našemu nemilému překvapení nám pumpař natankuje pouze za deset dolarů. Víc nesmí, protože jsme cizinci a míříme ven z Ekvádoru. Vláda se tím zřejmě brání před nelegálním exportem nafty za hranice. No nic po třetím nebo čtvrtém natankování na dalších pumpách už máme aspoň jednu nádrž plnou a s tou už bychom měli dojet až do cíle.

Nesčetnými serpentinami vinoucími se nahoru a dolů dojedeme večer do města Tulcán. Hranice s Kolumbií je prakticky za humny, jen pár kilometrů odtud. Zaparkujeme u benzinové pumpy na kraji města. Po večeři jdeme spát. V deset na nás klepe securiťák, že u benzínky přes noc stát nemůžeme a máme si přejet na protější parkoviště. Asi to myslí vážně, protože nám ochotně pomáhá s roztlačováním. V jedenáct už všichni spíme.

Zapsali Jack a Avokádo