Aviou Amerikou 2017 - Jackova skupina poznává Kolumbii I

Spolu s Jackem a jeho pětičlennou posádkou osobního vozu se podíváte po krásách Kolumbie. Tentokrát bohužel bez fotodokumentace, jen s barvitým líčením.

13. DUBNA 2017

Ráno se nás pět, tedy já, Honza, Vendy, Ivča a Lucka namačkáme do jednoho auta. Vydáme se na severovýchod, za městem Armenia odbočíme na východ a začneme sepentinami šplhat na horský hřbet. Podél silnice je zatím nedostavěná nová silnice. Ta je strmější, ale bez prudkých zatáček. Zatím ji pomalu pohlcuje džungle. Kamiony před námi šplhají do kopce krokem. Místní je využívají jako hromadnou dopravu. Před námi zrovna jeden takto riskuje a téměř celou cestu vzhůru visí na kamionu vzadu na vratech. Celé dvě hodiny to vydrží, celých dvacet kilometrů. Za sedlem to není o moc lepší, kamiony jedou stejně pomalu, aby to ubrzdily motorem a nespálily si brzdy.

Kolem druhé hodiny odpoledne se stavíme v jedné restauraci. Velikost porce, hlavně masa nás překvapí a cena za oběd ještě víc. Nic dražšího jsme si k obědu za celou cestu zatím nedali. Za městem Espinal zamíříme k jihu. Teď už cesta rychle utíká. Navigace nově postavené obchvaty sice nezná, ale cedule mě vedou spolehlivě.

Po 80 kilometrech hledáme potmě odbočku doleva, kam se nás snaží navigace poslat. Vjezd na polní cestu se mi nezdá. Zkusím odbočku vedle, ale ta vede obloukem zpátky na silnici a psi skákající po autě mi to také rychle rozmluví. Vrátím se tedy zpět k vjezdu na polní cestu. Vypadá to, že se po ní budeme drncat dalších 40 kilometrů. Cesta je relativně široká a panuje tu čilý provoz. Zřejmě tedy jedeme správně a navigace také neprotestuje a drží se svojí nudle před sebou.

Je vedro a klimatizace jede na plný výkon. Začíná se mlžit čelní sklo. Drbu se za uchem, proč? Otevřu okno a je to jasné. Venku je jako v prádelně, takřka nedýchatelno. Ivča chce sklo setřít, ale v tom jí bráním. Nebudeme přece zbytečně matlat zevnitř sklo, když ho můžeme ofouknout. Honza mi sice říká, že to asi nepomůže, ale co, za zkoušku nic nedám a krk už mám vytahaný z koukání průzorem na samém horním okraji skla. Za chvíli už nevidím vůbec nic a musím zastavit. To není možné! Nehtem zkusím sáhnout na sklo a vida, ono není zamlžené zevnitř, ale zvenku! Super, tady mě máte, řidiče profesionála! On si neumí zapnout stěrače! Ivča mi tvrdí, že mi o stěračích říkala, ale buď jsem to nevnímal, nebo špatně pochopil. Nu což, pořád se učím a jízdu v tropech se zapnutou klimatizací absolvuji poprvé.

Cestu nám zpestří ještě dva tunely plné kalné vody a ujetého bahna, které s trochou štěstí a s pomocí setrvačných sil projedeme. Asi v devět večer dorazíme do pouště Tatacoa, kde se utáboříme v kempu.

14. DUBNA 2017

Ráno nestačíme obdivovat, kde jsme se to ocitli. První přirovnání, které mě napadá je zmenšený model Arizonské pouště. Stékající voda tu vyhloubila v usazeném písku klikatá miniaturní údolí a kopce, která tu tvoří dokonalé bludiště. Cihlově červený písek tu krásu ještě umocňuje. Přejedeme o pár kilometrů dále, kde je to samé, ale v šedém provedení. Tady je v jedné malé rokli vybudovaný bazén, který nám přijde náramně vhod. Po vykoupání roklí projdeme a obejdeme menší okruh mezi bizarními pískovcovými sloupy a dalšími útvary připomínající třeba chapadla chobotnice, sloní nohy a jiné.

Po procházce zajedeme do vesnice Villavieja. Na první pohled tu není nic zvláštního, koneckonců sem jedeme jen na oběd. Po obědě si ale sedneme do parku na návsi. Jak jsme zabraní do surfování na volně přístupném veřejném internetu, tak nám po delší chvíli začnou okusovat nohy mravenci. Po pár marných přesunech se raději vrátíme zpět do kempu a večer si ještě projdeme "pouštní" bludiště pod ním. Ona to totiž není úplně ta pravá poušť, údolíčka jsou vlhká a bahnitá a o vegetaci tu také není nouze.

15. DUBNA 2017

Autem se vracíme stejnou cestou, po které jsme přijeli. Projedeme městem Espinal a i na horské sedlo vyjedeme. Tentokrát provoz není, vždyť je sobota a ještě k tomu jsou Velikonoce. Před městem Armenia odbočíme doprava a stočíme se k severu. Asi po dvaceti kilometrech odbočíme na silnici vedoucí do Salenta. Zaparkujeme v údolí před městem v kempu. Po dobrém obědě v kempu se pěšky vydáme na kopec do města.

Po oběhnutí stánků nás zaujme hranice dřeva postavená před kostelem. Měli by ji zapálit asi za hodinu, po skončení mše, která zrovna v kostelu probíhá.

Jak tak čekáme, všimneme si pána s broukem na rukávu. Nevěnuji mu příliš pozornosti, beztak ho koupil někde u stánku s hračkami. Za chvíli vyjekne nějaká holka. Brouk se dal do pohybu! On je živý! Hned se shlukneme kolem pána. Brouk je velký jako lidská dlaň a má krásně lesklé, světle hnědé krovky. Pán ho zřejmě zná. Tvrdí, že má tady v trávě družku a že tu trvale žijí. Pán ho chce opatrně položit do trávy, ale brouk se mu vysmekne z ruky a padne na záda. Brouk zuřivě kope nohama, ale není mu to nic platné. Pán mu tedy pomůže, ale jak je brouk v ráži, tak se rozběhne, družka nedružka, na opačnou stranu takovou rychlostí, že během minuty doběhne neustále narážejíc do stébel trávy o deset metrů dále. Tady už má dost, otočí se a pomalým tempem se vydá hledat svojí družku.

Zajdeme se ještě podívat do jedné ulice, na jejímž konci na stráni cosi stojí a svítí to zelenými a fialovými neony. Dojdeme blíž a ono je to schodiště do jakési kapličky. Vrátíme se na náměstí, kde jsme samozřejmě zmeškali slavnostní zapálení ohně. Asi po půl hodině se za svitu čelovek a aut jedoucích po silnici vydáme zpět do kempu.

16. DUBNA 2017

Ráno vezmeme auto a přes město Salento dojedeme do vesničky Cocora. Ocitáme se ve stejnojmenném údolí. Tady zaparkujeme a dál už musíme, tedy nemusíme, ale chceme, jít pěšky, abychom viděli zdejší přírodní krásy. Stoupáme podél bystřiny a napravo od nás se zvedá kopec. Víme, že zprava jsou na něm pěkné vyhlídky, ale už míjíme druhou pěšinu, kde chtějí peníze za vstup. Stoupáme tedy zatím dál podél bystřiny a občas se brodíme nebo skáčeme přes kameny. Pak nám někdo místní na jednom místě poradí, že se tu dá přelézt ohrada a potom se máme držet pěšiny, která nás na vyhlídky dovede.

Přelezeme tedy ohradu a mně se staví oči v sloup, když sleduji, kam pěšina vede. Tož vzhůru, nohy moje! Honza, Ivča a Vendy se brzy ztrácí před, nebo lépe řečeno nad námi. Já se s Luckou předháním, kdo půjde poslední. Nakonec ji nechám vyhrát. Asi se jí líbí moje pozadí či co. Konečně za stálého nadávání vylezeme na hřeben. Ostatní už leží na louce pod námi a svačí mezi krávami, které se tu pasou.

Také doplníme energii a asi po čtvrthodině se dostaneme na vyhlídky. Moc hezký pohled, zelené louky, lesy, krávy a mezi nimi vyčáplé palmy. Prý jsou pro zdejší kraj typické a jsou symbolem Kolumbie.

Při sestupu dolů dumáme, jak se vyhnout kontrole a případnému dodatečnému výběru vstupného. Ivča s Luckou to neřeší a jdou přímo po pěšině, já s Honzou a Vendy zkusíme hlídače obejít. Cestu nám sice zkomplikuje ohrada s ostnatým drátem, ale to nás nemůže zastavit. Bez úhony ji přeskočíme. Holky nám potom řeknou, že jsme tuhle legraci absolvovali zbytečně. Nikdo po nich nic nechtěl.

Nasedneme do auta a stavíme se v Salentu, abychom dokoupili nějaké suroviny k vaření. Zbyly nám z výpravy věci, které potřebujeme spotřebovat. Vrátíme se do kempu. To, co s Luckou uvaříme, Lucka ohodnotí slovy: "Tu červenou omáčku už nechci nikdy vidět!"

Tu nudlovou kaši z rychlonudlí taky ne!" přidám se lačně se ládujíc tím kytem z ešusu.

17. DUBNA 2017

Ráno jdeme z kempu se podívat na nedaleký vodopád. Leč nedojdeme. Nejprve potkáme cedule, kde se píše cosi o vstupném. A skutečně, asi po kilometru dojdeme na farmu na farmu, kde ho po nás chtějí. Když nám řeknou, kolik za vstup chtějí, jednoduše se otočíme, u ohrady si natrháme ze stromu pár citronů a vrátíme se do kempu. Přece jen už jsme pár vodopádů viděli, tak není důvod si za tenhle připlácet.

Autem přejedeme asi o třicet kilometrů dále přes město Santa Rosa de Cabal do místních termálních lázní. Sice tu vstupné chtějí také, ale tady to za to stojí. V úzkém údolí je pár bazénů s různě teplou vodou a na jeho konci je nádherný vysoký vodopád, jehož tok se dělí do pěti souměrných ramen. Není nic příjemnějšího, než se nahřát v bazénu a pak si vlézt pod vodopád a nechat se jím masírovat. Vůbec nevadí, že prší a není vedro. Po večeři se s autem vrátíme zpět k Amálce, ve které přespíme.

Zapsal Jack